Vzpomínáček - 16. prosince - Ludwig van Beethoven a A. C. Clarke

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 16. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Kateřina Aragonská, Bill of Rights, Fridrich II. vtrhl do Slezska, Ludwig van Beethoven, Bostonské pití čaje, Karel Havlíček Borovský deportován do Brixenu, Arthur C. Clarke, začala bitva v Ardenách, William Somerset Maugham, 16. prosince 1968-69, přidružení ČSFR k ES, schválena Ústava ČR, protokoly o přistoupení ČR do NATO..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1485 – Narodila se Kateřina Aragonská, anglická královna, první manželka Jindřicha VIII. Tudora, dcera Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské († 7. ledna 1536)

1689 – Anglický parlament přijal Bill of Rights. Podle tohoto zákona náležel každému obyvateli Anglie souhrn jistých občanských a politických práv.

1740 – Pruský král Fridrich II. vtrhl bez vypovězení války s třicetitisícovou armádou do Slezska; během několika dnů obsadila jeho dobře vycvičená armáda polorozbořené pevnůstky (3. ledna 1741 i Vratislav) s cílem anektovat tuto zemi Koruny české.

Do začátku března se stalo Prusko pánem téměř celého Slezska. Začala tzv. první válka slezská (1740-1742).

1770 – Narodil se Ludwig van Beethoven, německý hudební skladatel († 26. března 1827)

Ludwig van Beethoven (16. prosince 1770, Bonn – 26. března 1827, Vídeň) byl významný německý hudební skladatel, dovršitel vídeňského klasicismu.

V průběhu svého života rozvinul klasicistní slohové a formové prostředky do svého individuálního hudebního stylu a otevřel tak dveře nové hudební epoše – romantismu.

K jeho nejslavnějším dílům patří 3., 5., 6. a 9. symfonie, řada klavírních skladeb (Císařský koncert, sonáty Měsíční svit, Apassionata, Patetická), monumentální mše Missa solemnis, opera Fidelio a řada dalších.

Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 16. prosince 1770 v Bonnu, přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění 17. prosince.

Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a Marie Magdaleny Keverich Leymové.

Z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři: Kaspar Karl a Johann. Ludwigova rodina byla hudebně založená; děd byl kapelníkem v rodném Vlámsku, odkud později odešel do Bonnu, rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského. Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu, Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroj příjmů.

Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a nucení do hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a odpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe, tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do Bachova umění a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči svým mecenášům.

V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.

V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig odebral do Vídně potom, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxe Františka. Zde se měl setkat s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem. Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.

Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u význačných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka. Díky své oblibě u místní aristokracie (a díky její finanční podpoře) se mohl živit jako svobodný umělec, což bylo značně neobvyklé: v té době byli hudebníci typicky zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházy, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salcburského). Jeho nejvýznamnějšími patrony byli Lichnovští, Lobkovicové, Kinští a Esterházyové, žil také z honorářů za koncerty a příjmů z výuky žáků.

Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem: trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci do roku 1812, již v roce 1816 ale úplně ohluchl. Jeho mimořádný hudební génius mu však umožnil vytvořit největší díla v době, kdy už byl zcela hluchý.

Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.

Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.

Po dlouhodobých potížích podstoupil Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel (ve věku 56 let). Na pohřeb přišlo 10–20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Hummel, Jírovec, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel. Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Wiener Zentralfriedhof.

1773 – Bostonské pití čaje: bostonští občané v přestrojení za indiány se zmocnili zásilky čaje na lodích v přístavu a vysypali jí do moře na protest proti britskému čajovému zákonu.

1851 – Karel Havlíček Borovský byl deportován do Brixenu.

1917 – Narodil se Arthur C. Clarke, britský spisovatel science fiction († 19. března 2008)

Sir Arthur Charles Clarke (16. prosince 1917, Minehead, Spojené království – 19. března 2008, Kolombo, Srí Lanka) byl britský autor science fiction a vynálezce, nejvíce známý svým románem 2001: Vesmírná odysea.

Společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem byli nazýváni „Velkou trojkou science fiction“.

Byl předním představitelem hard science fiction a technického optimismu.

2001: Vesmírná odysea vznikala současně s filmovou verzí režiséra Stanley Kubricka.

Byla inspirována jeho povídkou Hlídka (The Sentinel), ale během přípravy scénáře se rozrostla v celý román. Kubrick přišel za Clarkem se žádostí o román, podle kterého bude možné natočit „příslovečně dobrý vědeckofantastický film“. To vyústilo ve skutečně jedinečnou spolupráci v celé historii sci-fi filmů.

Napsal také mnohé jiné knihy včetně Setkání s Rámou (na tu později navázala celá série knih napsaných ve spolupráci s Gentry Leem), tří pokračování Vesmírné odyssey a mnoha příběhů vážných i humorně laděných – například povídka Hvězda o duchovním dilematu jezuitského kněze na archeologické expedici v dalekém vesmíru.

Stal se vynálezcem geostacionární telekomunikační družice. S myšlenkou satelitu zavěšeného na pevném místě na obloze přišel dávno před vypuštěním první družice – už v roce 1945.

Jeho jménem byla pojmenována planetka – „4923 Clarke“ a dinosaurus „Serendipaceratops arthurcclarkei“ objevený v australském Inverlochu.

Velkou část života strávil na Šrí Lance, kde také přežil tsunami v roce 2004.

Narodil se v pobřežním městě Minehead v hrabství Somerset v jihozápadní Anglii do farmářské rodiny. V zhruba deseti letech se jeho zálibou stalo sbírání zkamenělin a poté pozorování hvězd. Kvůli svému zájmu o astronomii si postavil vlastní malý teleskop. Dalším jeho výtvorem byl fotofon – přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla. Někdy v této době se mu do ruky dostal časopis Amazing Stories, publikující fantastické povídky. Takovéto americké časopisy se do Anglie dostávaly jako lodní balast. Během studia Huishova gymnázia v Tauntonu začal psát vlastní povídky. V roce 1934 vstoupil do Britské meziplanetární společnosti.

Po gymnáziu si nemohl dovolit pokračovat ve studiu a tak odešel do Londýna, kde pracoval jako účetní revizor na ministerstvu školství. Zároveň se rozhodl stát se profesionálním spisovatelem. Setkal se s Walterem Gillingsem, vydavatelem časopisu Scientification, který mu otiskl dva články v letech 1938 a 1939 (jeden shrnoval soudobé poznatky o Sluneční soustavě, druhý se týkal možností letu raketou na Měsíc).

Během Druhé světové války sloužil v britském královském letectvu (RAF) jako instruktor pro práci s radarem. V říjnu 1945 otiskl v časopise Wireless World myšlenku, jak pomocí tří družic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Bohužel pro něj však je v Británii k udělení patentu potřeba dvou fungujících exemplářů vynálezu. Takto mohl jen v roce 1962, kdy se jeho myšlenka uskutečnila, publikovat v časopise článek Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase. Díky tomu je dnes známý jako vynálezce telekomunikační družice a na jeho počest je geostacionární oběžná dráha někdy nazývána Clarkova. Kromě tohoto vynálezu publikoval za války ještě jiný článek: Raketa a válka budoucnosti o spojení rakety a jaderné hlavice, díky němu získal stipendium k dalšímu studiu.

Roku 1946 se stal předsedou Britské meziplanetární společnosti a pracoval na vývoji automatických přistávacích systémů. V letech 1946 – 1948 získal bakalářský titul z fyziky a teoretické i aplikované matematiky na King's College (získal červený diplom). V tomto roce mu John W. Campbell zaplatil 180 dolarů za povídku Rescue Party pro časopis Astouding Stories. V roce 1948 mu v časopise vyšlo jeho první větší dílo Proti pádu noci, později přepracované jako Město a hvězdy.

Roku 1956 se přestěhoval do Colomba na Šrí Lance (tehdy ještě Cejlon). Tamní prostředí jej inspirovalo k napsání románu Rajské fontány, v němž popisuje ideu vesmírného výtahu. Na počátku své kariéry se také zajímal o paranormální jevy, což zužitkoval v románu Konec dětství. Již před dlouhou dobou se od všelijakých pseudověd distancoval, vždy však obhajoval výzkum na poli telekineze a podobných jevů. Je také známý ze svých dvou seriálů: Tajemný svět Arthura C. Clarka (1981) a Svět tajemných sil Arthura C. Clarka (1984).

Od roku 1988 byl upoután na kolečkové křeslo. V roce 1988 se začalo oficiálně mluvit o udělení rytířského titulu. To bylo pozdrženo během vyšetřování jeho obvinění z pedofilie vzneseného bulvárním časopisem The Sunday Mirror. Clarke byl očištěn od tohoto obvinění v roce 2000. Jeho zdravotní stav v této době mu však neumožnil odcestovat do Londýna a převzít tuto poctu od královny osobně. Slavnostní ceremoniál se tedy uskutečnil za přítomnosti britského vysokého komisaře přímo v Colombu. Byl čestným předsedou Institutu pro spolupráci ve vesmíru.

V roce 1962 byl za své knihy a články navržen na cenu UNESCO: Kalingovu cenu za popularizaci vědy. Roku 1986 založil Cenu A. C. Clarka, která se každoročně uděluje nejlepšímu sci-fi románu vydanému na britské půdě.

Zemřel 19. března 2008 nedlouho po svých 90. narozeninách v Kolombu na Šrí Lance, kde žil od roku 1956. V posledních měsících svého života trpěl respiračními problémy.

1921 – Při návštěvě rakouského prezidenta Hainische a kancléře Schobera u prezidenta T. G. Masaryka v Lánech byla podepsána politická smlouva mezi Rakouskem a Československem. Potvrzovala vzájemnou záruku hranic a zásady neutrality. Byla uzavřena na 5 let; navazovaly na ni hospodářské úmluvy o pomoci Československa Rakousku (úvěr 500 milionů Kč).

1941 – Československá vláda v Londýně oznámila spojeneckým vládám, že je ve válečném stavu s Německem a Maďarskem, a to od chvíle prvních násilných činů obou států vůči ČSR. Současně se v prohlášení konstatovalo, že ČSR je ve válečném stavu se všemi jinými státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR a USA. Československo se tak zařadilo do protihitlerovské koalice.

1944 – Druhá světová válka: německým útokem na západní frontě začala bitva v Ardenách.

1945 – V Praze byl ustaven Svaz brannosti; předsedou se stal generál M. Ferjenčík.

1965 – Zemřel William Somerset Maugham, britský spisovatel a dramatik (* 25. ledna 1874)

1968 – Na ustavujícím sjezdu Českého odborového svazu pracovníků umění a kultury, v němž bylo organizováno téměř 70 000 členů, byl zvolen předsedou herec Vlastimil Fišar.

Rovněž se konaly ustavující sjezdy dalších českých odborových svazů, mj. pracovníků v kovoprůmyslu, kde promluvil J. Smrkovský a kde přijali prohlášení, že v případě jeho odvolání z funkcí vstoupí nově ustavený odborový svaz do protestní stávky.

Ze sjezdu byl dále zaslán dopis V. Biĺakovi, v němž byly odmítnuty jeho zkreslující názory na dělnickou třídu, jak je v rozhovoru s ním 16. 12. uveřejnil list Komunistické strany USA Daily Word. (Další části tohoto rozhovoru vyšly potom ještě 17. a 18. 12. V. Biĺak prostřednictvím ČTK dementoval 19. 12. některé věty svého rozhovoru jako „nepřesně interpretované“.)

Kruh nezávislých spisovatelů přijal rezoluci k současné kulturně politické situaci v zemi. Vyjádřil nesouhlas s množícími se projevy kabinetní politiky, cenzurou a její protiústavní praxí, dále se stále častějšími projevy pohrdání veřejným míněním u některých vedoucích politiků, s porušováním zásady rovnoprávnosti postavení „straníků a nestraníků“.

Ján Marko, místopředseda Slovenské národní rady, byl pozván do Moskvy, aby se seznámil s prací některých vědeckovýzkumných ústavů a podniků.

Sovětský ministr zahraničí A. Gromyko přijal v Moskvě V. Pleskota, prvního náměstka čs. ministra zahraničních věcí, druhý den s ním jednal Gromykův náměstek V. V. Kuzněcov.

Ministerstvo vnitra zrušilo akreditaci novináře Tadeusze Szulce, dopisovatele amerického deníku New York Times.

1969 – Byro ÚV KSČ projednalo zprávu o plnění usnesení KSČ v hromadných sdělovacích prostředcích, schválilo odvolání a jmenování nových rektorů vysokých škol, změny ve funkcích stranických tajemníků v krajích a okresech a projednalo výsledky stranického šetření s historikem a filozofem M. Machovcem.

1991 – Byla podepsána dohoda o přidružení ČSFR k Evropskému společenství.

1992 – Poslanci ČNR schválili Ústavu ČR (nabyla účinnosti 1. ledna 1993) a zákon o státních symbolech (velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna). Poslanci schválili i smlouvu se SR a vyhlášení k parlamentům a národům světa o vzniku ČR.

1997 – Ministři zahraničí 16 členských zemí NATO podepsali v Bruselu protokoly o přistoupení ČR, Maďarska a Polska k Alianci; dokumenty se počínaje rokem 1998 stanou předmětem ratifikace v parlamentech 19 států (16 členských a 3 uchazečských).

1998 – Po dramatickém průběhu a horečném vyjednávání ČSSD a ODS na základě tzv. opoziční smlouvy byla zvolena (až ve druhém kole a většinou jediného hlasu) do čela Senátu L. Benešová, místopředsedkyně ODS.

2004 – Britští lordové soudci rozhodli, že zadržování podezřelých z terorismu po neomezeně dlouhou dobu bez soudu je nezákonné.

Summit Evropské unie rozhodl, že jednání o přistoupení Turecka do EU začnou 3. listopadu 2005. Rozhovory po přistoupení Chorvatska začnou v dubnu 2005.

Rada Doněckého obvodu na východě Ukrajiny zrušila místni referendum o přetvoření Ukrajiny na federální stát.

Svátky:

Svátek mají Albína, Adelaida, Adéla a Běla.

V našem kalendáři má dnes svátek Albína. Toto jméno je latinského původu, znamená "bílá", a mohli bychom tedy snad říci, že se jedná o obdobu naší Běly. Ta má ale svátek 21. ledna.

V církevním kalendáři si dnes připomeneme jméno Adelaida nebo také Adéla. Základem obou jmen je německé jméno Adelheid, tj. "bytost ušlechtilá a vznešených způsobů".

Dnešní světice taková skutečně byla. Adelaida (Adelheid) se narodila v roce 931 v Burgundsku a její otec byl tamním králem. Již ve věku 6 let ji zasnoubil s Lotharem Italským a o deset let později se již konala slavná svatba. Ačkoliv byla Adelaida ještě mladičká, stala se brzy vzorem pro všechny křesťanské manželky; vedle svých povinností manželských se ještě věnovala péči o nejchudší své Lombardie. Avšak tři roky po svatbě její manžel zemřel. Jeho samozvaný nástupce - sousední vévoda Berengar II. Ivrejský - odebral mladé vdově vládu i korunu a nutil ji, aby si vzala jeho syna. Potřeboval totiž uloupení trůnu nějak legalizovat a Adelaida byla všeobecně pokládána za dědičku Itálie. Takové čachrování však ona odmítla, a tak se ocitla ve vězení. Nový král ji odvezl i s její dcerou na hrad Garda, jehož zbytky se ještě dnes tyčí nad severoitalským jezerem Lago di Garda. Berengar se rozhodl, že mladou vdovu přinutí ke svatbě násilím. Mučil ji hladem, bitím a kopanci, ale nebylo to nic platné. Nakonec Adelaidě pomohl k útěku královnin bývalý kaplan Martin. Takřka čtyři měsíce se tajnou podzemní chodbou prokopával do vězení, poté osvobodil Adelaidu i její dceru Emu a společně uprchli do pevnosti Canossa.

Mezitím královnin příznivec lombardský biskup jednal. Pozval do Itálie Ottu I. (912-973). Ten v zemi dobýval hrad za hradem, až na Canosse objevil mladou vdovu a na první pohled se do ní zamiloval. Vrátil Adelaidě korunu a v roce 951 si hezkou ženu vzal. Štěstí jim přálo, neboť byli v roce 962 korunováni v Římě na vůbec první císaře a císařovnu římskoněmecké říše.

Mladá panovnice nezpychla, ani když se stala první evropskou dámou. Sama zažila velké utrpení a hlad, měla proto pochopení a soucit s nešťastníky a chudáky. Svůj život zcela naplnila milosrdnými skutky. Založila a dotovala mnoho církevních institucí, které se zabývaly charitativní činností. S Ottou měla čtyři děti a jejich šťastné manželství trvalo přes dvacet let. Po smrti Ottově však vzniklo napětí mezi Adelaidou, synem Ottou II., ale především snachou Theofanou, takže moudrá stará císařovna se raději uchýlila do ústraní. Po smrti svého syna Otty II. a jeho manželky se postavila v roce 991 opět do čela země, když převzala spolu s mohučským arcibiskupem regentství za svého vnuka Ottu III. Vedle správy země se věnovala hlavně zakládání klášterů a velkoryse je podporovala. Poslední roky svého života strávila Adelaida v klášteře v Selzu v Alsasku (Francie), kde 16. prosince roku 999 zemřela. Papež Urban III. ji v roce 1097 přijal mezi svaté.

Adelaida se stala vděčným námětem umělců všech dob. Vždy bývá zobrazována v císařském rouchu. S korunou na hlavě je vidět na sgrafitu v magdeburském dómě (kolem roku 1235).

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze