Vzpomínáček - 13. prosince - George Washington a Steve Buscemi

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 13. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Jindřich IV. Navarrský, zemský sněm v Brně, kapitulace sněmu Moravanů, první protireformační dekret, Abel Tasman objevil Nový Zéland, Heinrich Heine, George Washington, Nankingský masakr, Benešova jednání v Moskvě, Radim Hladík, Z. Fierlinger opět předsedou Národního shromáždění, Steve Buscemi, Barbora Štěpánová, 13. prosince 1967-68, zvýšení dětských přídavků a novomanželské půjčky, výbuch ubytovny v Tachově, konec tramvají na Václavském náměstí, stanné právo v Polsku, causa Wallis, Veletržní palác, František Venclovský, pozvánka ČR do EU, Saddám Husajn zajat, Lisabonská smlouva, Paul A. Samuelson..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1553 – Narodil se Jindřich IV. Navarrský, francouzský král († 14. května 1610)

1618 – Na zemském sněmu v Brně žádali císařští komisaři (Fabricius a Michna), aby Morava zachovala věrnost císaři. I čeští stavové vypravili deputaci do Brna (v čele s Matyášem Thurnem) a pokusili se znovu přimět moravské stavy ke společnému postupu. Sněm jejich žádosti nevyhověl a usnesl se (na Žerotínův návrh) doporučit císaři mírové vyrovnání s Čechy.

1620 – Sněm Moravanů v Brně kapituloval před císařským vojskem Buquoyovým.

Generál Buquoy nahradil ve velení císařských vojsk generála Dampierra, který 9. října t. r. padl u Prešpurku.

1621 – Vydán první protireformační dekret, který vypověděl nekatolické duchovní (zatím) z královských měst v Čechách (kněží české konfese - evangelické); němečtí luterští kněží byli v Praze dosud trpěni (do 25. října 1622).

1642 – Holanďan Abel Tasman objevil Nový Zéland.

1773 – Vláda vydala vyhlášku, podle níž bylo potiskování tkanin prohlášeno za svobodnou živnost, kterou mohl provozovat každý; to vedlo k mohutnému nárůstu počtu kartounek, zejména v Praze, kde byla nejznámější kartounka Vondráčkova (založena roku 1777), nejstarší pak kartounka F. A. Sägra v Poštovské ulici na Starém Městě (1774).

1797 – Narodil se Heinrich Heine, německý prozaik, básník, publicista a esejista († 17. února 1856)

1799 – Zemřel George Washington, první americký prezident (* 22. února 1732)

George Washington (22. února 1732, Bridge's Creek, Virginie – 14. prosince 1799, Mount Vernon, Virginie) byl americký voják a politik, který se stal prvním prezidentem USA.

Byl nejstarším synem poměrně zámožného majitele plantáží ve Virginii a soudce Augustina Washingtona a jeho ženy Mary, rozené Ballové.

Rodiny obou rodičů patřily v Severní Americe ke starousedlíkům – jejich předkové se sem přistěhovali z Anglie již v polovině 17. století.

George v dětství nenavštěvoval školu, ale měl soukromé učitele.

Ve svých sedmnácti letech odešel z rodinné usedlosti a začal se živit jako zeměměřič, průvodce na stezkách v méně prozkoumaných oblastech a osidlovací agent.

Po smrti otce připadla většina majetku synům z prvního manželství a on sám zdědil pouze malou farmu u Fredericksburgu. Jeho práce zeměměřiče jej ale slušně živila, časem přikoupil další pozemky a po smrti svého nevlastního bratra Lawrence si od jeho ženy pronajal usedlost Mount Vernon, kde trávil mnoho času už v dětství. Na tomto oblíbeném místě pak prožil většinu svého života. Po svém bratrovi získal i místo u virginijské milice, hodnost majora a pevný plat.

Zde dosáhl i prvních válečných zkušeností, jelikož tyto polovojenské, dobrovolnické milice pomáhaly v koloniích anglické armádě v boji proti Indiánům, Španělům a zejména severním sousedům – Francouzům. Jeho kariéra v těchto sborech strmě stoupala a ve svých dvaadvaceti byl povýšen na plukovníka. Stále více touží být vojákem z povolání v britské armádě, což se mu ale nepodařilo. Po jedné nezdařené akci proti francouzským vojskům, které v čele milic velel, odešel dobrovolně zpět na Mount Vernon, aby se zde ujal role hospodáře.

Na pronajaté farmě Mount Vernon a přilehlých pozemcích se věnoval pěstování tabáku. Měl 18 černošských otroků, k nimž se na tehdejší poměry choval údajně velmi slušně. V roce 1755 byl opět požádán, aby se zúčastnil britské vojenské výpravy proti Francouzům do údolí Ohia. Znovu žádal o zařazení do britské armády, opět byl odmítnut a stal se pouze poradcem výpravy, která nakonec skončila naprostou katastrofou. I přes neúspěch akce byl pochválen za svoji odvahu v bojích a guvernérem Severní Karolíny dokonce jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil Virginie. Byla mu znovu přiznána vojenská hodnost plukovníka, která ale platila opět jen pro koloniální a nikoliv britskou armádu. Zúčastní se několika dalších, tentokrát již úspěšných tažení a je mu dokonce dočasně propůjčena hodnost brigádního generála.

V roce 1758 podruhé opoustil vojsko, vrátil se na své plantáže a byl zvolen poslancem virginijského shromáždění. V amerických koloniích zatím postupně sílilo hospodářství a jejich závislost na vzdálené Anglii začala být pociťována jako brzda rozvoje. Osadníci považovali za zbytečné odvádět daně králi a vydržovat britské úředníky, guvernéry a armádu. Začala narůstat revoluční nálada a nespokojenost některých vrstev americké společnosti. On sám zastával zpočátku v těchto otázkách zdrženlivý postoj.

V roce 1759 se oženil s Marthou Dandridge Custisovou, vdovou se dvěma malými dětmi, které adoptoval. Po tomto sňatku již vlastnil několik tisíc hektarů půdy. Plantáže však byly po mnoha letech zdecimovány, úrodnost klesala a ceny tabáku také. Navíc bylo nutno odvádět stále další a nové daně Anglii. Farma se postupně zadlužovala. Přesto ani v tomto období, kolem roku 1770, nebyl ještě přesvědčen o tom, že by se spory mezi kolonisty a Anglií měly řešit násilnou cestou. V roce 1775 se však neshody mezi oběma zeměmi vyostřily natolik, že došlo k prvním ozbrojeným střetům. 10. května 1775 se ve Filadelfii sešel Druhý kontinentální kongres, jehož účastníci, včetně něj, zaslali anglickému králi Jiřímu III. petici, v níž nabízeli několik kompromisních řešení. Zřejmě v očekávání toho, co bude následovat, byl 15. června 1775 jmenován vrchním velitelem kontinentálních milic. V prosinci 1775 britský král Jiří III. odmítl petici Američanů a označil je za povstalce, s nimiž zakázal jakékoli vyjednávání. Tímto okamžikem začala americká válka za nezávislost.

Po téměř dvaceti letech poklidného života na svých plantážích se tak znovu vrátil k dobrovolnému koloniálnímu vojsku. Byl zděšen tím v jakém stavu se milice nacházely – stále neexistovala jednotná uniforma, dobrovolníci byli velmi špatně vyzbrojeni a ve sborech chyběla kázeň. První střet s anglickými vojsky u Bunker Hillu dopadl pro koloniální vojsko špatně. Jemu se ale podařilo armádu rychle stabilizovat a v následné bitvě o Boston v roce 1776, byli Britové poraženi. Odtud se vydal do New Yorku, který si zvolil za hlavní vojenské stanoviště. Zde jej také zastihla informace o tom, že 4. července 1776 došlo ve Filadelfii k Prohlášení nezávislosti a třináct vzbouřeneckých kolonií vyhlásilo svou samostatnost a vytvořilo unii nazvanou Spojené státy americké.

Boje s Brity ovšem nadále pokračoval a vítězství dosahovala střídavě jedna a pak zase druhá strana. Celkově se však zpočátku více dařilo Britům, kteří dostávali z Anglie pravidelné posily i zásoby. Naproti tomu on sám opakovaně a marně žádal Kongres o získání dalších dobrovolníků, o zbraně a peníze. Nové republice také hrozila občanská válka, jelikož nejbohatší obyvatelé bývalých kolonií měli stále zájem na udržení obchodních styků s Anglií. Krize dosáhla vrcholu 26. září 1777, kdy britská vojska vstoupila triumfálně do Filadelfie. Již o rok později došlo částečně k obratu, který zapříčinilo i připlutí francouzské flotily.

Kromě francouzské armády přišla mladé republice na pomoc i řada dobrovolníků z Pruska, Polska a dalších evropských zemí. V průběhu dalších let se začala karta pomalu obracet ve prospěch Americké revoluce. Největšího a nejdůležitějšího vítězství dosáhl v roce 1781 v bitvě o Yorktown. Z této zdrcující porážky se již britská vojska nevzpamatovala. V roce 1782 probíhaly přípravy na další klíčovou bitvu – bitvu o New York, který drželi v té době v rukou Angličané. K té už nedošlo. 30. listopadu 1782 vláda Jeho Veličenstva britského krále Jiřího III. uznala nezávislost Spojených států. Oficiálně byla válka ukončena 18. dubna 1783 příměřím vyhlášeným Georgem Washingtonem. Na Vánoce roku 1783 se po téměř devíti letech ve službách Spojených států amerických vrátil zpět na svoji usedlost Mount Vernon.

Mladou republiku však po válce čekala celá řada dalších problémů – v krizi bylo převážně na zemědělství založené hospodářství. Spojené státy americké neměly do roku 1780 vlastní banky, měnu a finanční systém, prudce rostla inflace a dluhy soukromníků i státu. Ochromen byl i obchod s Anglií a navíc většina států v Evropě odmítala uznat USA za samostatný stát. 4. března 1789 byla vyhlášena Ústava Spojených států amerických, která byla nejpokrokovější ústavou své doby. On sám předsedal v roce 1787 Ústavnímu konventu, který na vypracování Ústavy USA pracoval. Tato Ústava uzákonila republikánskou formu vlády a napomohla upevnění státního zřízení v USA.

Přesto docházelo na půdě Kongresu k neustálým sporům a třenicím mezi jednotlivými státy unie a až po mnoha jednáních bylo dohodnuto místo, které se stane hlavním městem USA a sídlem vrcholných orgánů správy a prezidenta – tím městem se stal nakonec New York. 4. února 1789 kongresový volební výbor doporučil jeho kandidaturu na úřad prezidenta. Kongres jej pak 6. dubna 1789 jednomyslně zvolil prvním prezidentem USA. 30. dubna 1789 byl v New Yorku slavnostně uveden do úřadu. Viceprezidentem byl zvolen John Adams (pozdější druhý prezident USA) a jedním z ministrů – ministrem zahraničí – se stal Thomas Jefferson (třetí prezident USA). Tentýž rok, 14. července, přišla z Paříže radostná zpráva o vypuknutí Velké francouzské revoluce, která byla tou americkou zčásti inspirována. Ve Francouzské revoluci se angažoval i jeho velmi dobrý přítel a spolubojovník z dob americké revoluce markýz La Fayette.

Během svého prvního prezidentského období vykonal Washington několik cest po USA, zažil přijetí dalších států do Unie – Rhode Islandu, Vermontu a Kentucky a také vyhlášení nového hlavního města USA Filadelfie. V té době Kongres rovněž rozhodl o výstavbě zcela nového hlavního města. On sám vybral místo, ale dokončení výstavby metropole, která nakonec získala i jeho jméno, se již nedožil.

Jeho první prezidentské období je také dobou velkých politických rozporů, kdy proti sobě stáli takzvaní federalisté a demokratičtí republikáni. Tato dvě politická uskupení se nemohla téměř na ničem shodnout, ale v jedné věci nalezli jejich členové společnou řeč. Pro prezidentské volby roku 1792 navrhli za kandidáta opět George Washingtona.

13. února 1793 byl jednomyslně zvolen podruhé prezidentem USA. Během tohoto druhého prezidentského období v zemi nadále pokračovaly silné politické spory, Anglie navíc stále podněcovala Indiány k útokům na americké osady a farmy a odmítala stáhnout své vojáky z území USA. On sám již také nebyl tak bezmezně obdivován jako dříve. Stále více byl kritizován za to, že se názorově sbližuje s federalisty a není ve sporech nestranný. V roce 1776 byl přijat do Unie další stát Tennessee, národní hospodářství narůstalo, životní úroveň obyvatel se postupně zvyšovala, 18. září 1793 byl položen základní kámen nového hlavního města. V Pensylvánii byla objevena velká naleziště uhlí, což byl příslib do budoucna, že se dosud zemědělsky zaměřená republika může orientovat i na průmysl.

Po slavnostním uvedení Johna Adamse do úřadu amerického prezidenta odcestoval v březnu 1797 do své rodné Virginie a na svůj milovaný Mount Vernon. Začal se více věnovat rodině a řízení svých farem. V roce 1798 ale vzniklo nebezpečí možného válečného konfliktu s Francií a generál George Washington byl ve svých šestašedesáti letech jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil USA. Brzy však nebezpečí pominulo a on se již navždy vrátil na Mount Vernon. V prosinci 1799 během projížďky na koni prochladl a 14. prosince 1799 na následky infekčního zánětu hrdla zemřel.

Na jeho počest bylo pojmenováno nově založené hlavní město USA a jeden z amerických států.

1860 – Ministrem vnitra (s titulem státního ministra) byl jmenován (za propuštěného hraběte Goluchowského) A. rytíř von Schmerling; v úřadě setrval do 27. července 1865.

1937 – Nankingský masakr: po pádu čínského hlavního města Nankingu začalo několik týdnů trvající řádění japonských vojáků, jež si vyžádalo kolem 300 000 obětí.

1943 – E. Beneš jednal v Moskvě se zahraničním vedením KSČ o poválečném uspořádání poměrů v Československu.

1946 – Narodil se Radim Hladík, český rockový kytarista

1954 – Na ustavující schůzi Národního shromáždění byl zvolen jeho předsedou opět Z. Fierlinger.

1957 – Narodil se Steve Buscemi, americký herec a režisér

Tvář tohoto rodáka z New Yorku se zaryje do paměti komukoliv, kdo ho ve filmu zahlédl. Někdo s tak výraznými fyzickými a charakterními rysy se jen tak nevidí a vidět nebude. Vykulené oči, kouty ve vlasech, zuby jako noty na buben. A stejně jeden z nejoblíbenějších herců posledních let.

Už během posledního roku na střední škole se chtěl stát hercem a navštěvoval hodiny herectví s Johnem Strasbergem.

Začínal v divadle, kde hrál či psal scénáře. A věřte nebo ne, i když vypadá spíše jako žhář, byl v New Yorku hasičem v letech 1980-1984, kdy si zahrál první filmovou roli.

Začátky byly velice velice těžké, zdlouhavé a Steve dostával většinou "štěky".

Hrál dělníky, popeláře i mrtvého pasáka a postavičky se jmény jako Nick, Fred, Eddy či Ted. Po osmiminutovém filmečku Jima Jarmusche COFFEE AND CIGARETTES II se objevil ve známějších filmech.

A právě role ve filmech POVÍDKY Z NEW YORKU Woodyho Allena, KRÁL NEW YORKU Abela Ferrary nebo MILLEROVA KŘIŽOVATKA bratří Coenů ho začaly dostávat na světlo.

Těch nepatrných postav s velikým charakterem si všímalo více a více lidí. A všiml si také Quentin Tarantino a postavu Mr. Pinka dal místo chtivého Michaela Madsena právě Steveovi. 1990 - GAUNEŘI. Dalo by se to brát jako zlom kariéry, ale u Buscemiho zlom kariéry nikdy nenastal. Nikdy se ani nestal hercem rozsáhlých rolí a skvěle placenou hvězdou (ne, že by si hlavní roli nezahrál), ale stal se oblíbeným a zajímavým. Kdo by si nevzpomněl na Garlandského řezníka z CON AIR, spermona v ARMAGEDDONU, skvěle odehraného Seymoura z PŘÍZRAČNÉHO SVĚTA, nebo srdcaře Donnyho v BIG LEBOWSKI. Z novějších připomenu snad básníka Winslowa - Burtonova VELKÁ RYBA ("Nebe je modrý. voda je mokrá, Spectre je bezva..."), zopakovaného číšníka v Jarmuschově znovunatočeném KAFE A CIGÁRA nebo McCorda z Bayova OSTROVA.

Stevea Buscemiho si na plátně musíme vážit a vychutnávat, protože je většinou jisté, že tam dlouho nepobude. Ale co jisté je, že bude excelovat a stoprocentně nás pobaví.

1959 – Narodila se Barbora Štěpánová, česká herečka a moderátorka

1967 – časopis Univerzita Karlova uveřejňuje článek Logika nepravdy, kritizující hodnocení strahovských událostí F. J. Kolára v Rudém právu, především jeho tvrzení, že studenti byli ovlivněni západní propagandou a čtením Literárních novin.

1968 – Do Moskvy byla pozvána Výborem státní bezpečnosti (KGB) delegace ministerstva vnitra ČSSR v čele s ministrem J. Pelnářem.

Mimořádná schůze výkonného výboru ÚV KSČ se zabývala návrhy na složení předsednictva Federálního shromáždění a kritikou J. Smrkovského.

Ústřední výbor protifašistických bojovníků apeloval na Pražském hradě, aby do čela federálního parlamentu byl postaven J. Smrkovský.

V Praze se konalo společné zasedání ústředního, českého a slovenského Svazu čs. – sovětského přátelství k 25. výročí spojenecké smlouvy za účasti S. V. Černoněnka, kde měl hlavní referát Z. Fierlinger.

Ústřední výbor Čs. svazu mládeže se na posledním zasedání své existence usnesl zakončit činnost krajských výborů ČSM a na 24. – 25. 2. 1969 svolat celostátní kongres mládežnických a dětských organizací.

Senát Vyššího vojenského soudu v Příbrami rehabilitoval v plném rozsahu generála Heliodora Píku, který byl protiprávně odsouzen k trestu smrti; podle rozhodnutí vojenského komitétu ÚV KSČ (K. Gottwald, R. Slánský, L. Svoboda, B. Reicin) byl popraven 21. 6. 1949 v Plzni.

1972 – Federální shromáždění schválilo zákonem zvýšení dětských přídavků a zavedení novomanželské půjčky; u rodiny se dvěma dětmi činil podíl rodinných přídavků na průměrné mzdě 21 %. Populační politika měla úspěch: v letech 1970-1979 porodnost stoupala (průměr 17 živě narozených na 1000 obyvatel). Došlo i ke zvýšení bytové výstavby (čistý přírůstek bytů v letech 1969-1975 stoupl ze 72 na 127 tisíc bytů).

1973 – V Tachově došlo k výbuchu ubytovny. Při neštěstí zahynulo 47 lidí.

V čtvrtek 13. prosince 1973 asi v 3:15 hod. došlo v Tachově k výbuchu ubytovny n. p. Plastimat na sídlišti Východ. Při neštěstí zahynulo 47 lidí.

Záchrané práce začaly asi 15 minut po výbuchu a byly ukončeny v pátek 14. prosince kolem 20. hodiny. Celkem bylo vyproštěno se sutin budovy 47 mrtvých a 17 zraněných osob, které byly převezeny do nemocnice v Plané. Dalších 8 lidí bylo po vyšetření propuštěno do domácího ošetřování. Na vyprošťování se podílelo cca 300 příslušníků armády, Pohraniční stráže, Veřejné bezpečnosti a záchranná četa Uranových dolů.

Vyšetřování ukázalo, že výbuch byl způsoben unikem svítiplynu do podzemních prostor budovy.

1980 – Byl ukončen provoz tramvají na Václavském náměstí v Praze

1981 – V Polsku bylo vyhlášeno stanné právo (stan wojenny - válečný stav), vládu přebírá vojsko.

1993 – Vyšší vojenský soud v Plzni začal projednávat případ důstojníka Federální bezpečnostní informační služby V. Wallise, jenž byl před necelým rokem zatčen pro podezření, že prodal tajné informace prezidentovi Harvardských fondů V. Koženému; "causa Wallis" vrcholila.

1995 – Ústavní soud zrušil ustanovení zákona o půdě, která podmiňovala restituci zemědělského a lesního majetku trvalým pobytem českého občana v ČR. Současně zrušil i lhůtu, v níž mohli restituenti uplatnit svůj nárok.

V Praze byl po mnohaleté rekonstrukci slavnostně otevřen Veletržní palác, v němž Národní galerie zřídila Muzeum moderního umění.

1996 – Zemřel František Venclovský, první Čech, který přeplaval kanál La Manche (* 25. dubna 1932)

1997 – Česká republika obdržela v Lucemburku spolu s dalšími 10 kandidáty oficiální pozvání ke vstupu do Evropské unie.

2003 – Saddám Husajn byl zajat armádou USA

2007 – v Lisabonu byla podepsána Lisabonská smlouva

2009 – Zemřel Paul A. Samuelson, americký ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (* 15. května 1915)

Svátky:

Svátek má Lucie.

Dnes má v obou kalendářích svátek Lucie, mající svůj počátek v latinském slově lux, což značí "světlo".

Lucie patří po staletí k velice uznávaným světicím a je patronkou velmi pestré skupiny profesí a řemesel. Za svou si ji vzaly nejen kající se nevěstky, ale i sedláci, skláři, sedláři, krejčí, švadleny, tkalci, nožíři, kočí, písaři, notáři, poduškáři, pedelové, vrátní, v Anglii spisovatelé, advokáti, služky a podomní obchodníci. Lidé se u ní také dovolávají pomoci proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcím, krvácení a úplavici. To je jistě úctyhodné.

V čem tuto oblibu hledat? Luciina existence je historicky doložena přinejmenším od té doby, co se opět našla Luciina katakomba a hrob v Syrakusách. Životopis je však zcela překryt četnými legendami, které snad obsahují pravdivé jádro. Lucie přišla na svět kolem roku 286 v Syrakusách (Siracusa). Už jako dítě složila slib věčné čistoty, avšak nikomu o tomto rozhodnutí nevyprávěla.

Když vyrostla v mladou dívku, chtěla ji její matka Eutychie vdát za váženého pohanského mladíka. Lucii se podařilo zásnuby oddálit a neustále prosila Boha, aby ji zachránil od manželství. Mezitím její matka těžce onemocněla. Lucie ji přemluvila, aby se vydala ke hrobu Agáty v Catanii. Matka tam skutečně nabyla ztraceného zdraví. Byla tak šťastna, že slíbila Lucii splnit jakékoli její přání. Ta měla jenom jedno, aby nadále směla vést zdrženlivý a panenský život. S tím ovšem nechtěl souhlasit její ženich. Hluboce uražen a zraněn ve své pýše okamžitě mladou křesťanku udal u místodržícího císaře Diokletiana.

Dívka byla zatčena a krutě mučena. Když zůstala i potom neoblomná, vymyslel si místodržící zvláště záludný trest: nařídil zavřít dívku do nevěstince a nechal ji tam k větší potupě odvézt vozem taženým volským potahem. Avšak tu se stal zázrak. Nikdo, voli ani jim pomáhající vojáci, s vozem nehnul. Rozzuřený místodržící již nevěděl, co dělat, a tak nechal polévat dívku vařícím olejem. Avšak Lucie opět zůstala nezraněna. Až pak přišel kat, který již nezaváhal. Stalo se tak asi roku 304.

Už v byzantské době se tyčil nad hrobem mučednice kostel, který je ještě dnes zachován, avšak doznal již mnoha proměn. Chrám sv. Lucie leží v Novém Městě Syrakus. Od kostela se dá vejít do raně křesťanských katakomb, kde malba od Michelangela Merisiho Caravaggia ukazuje Pohřeb sv. Lucie.

Slavná píseň Santa Lucia jasně ukazuje velkou popularitu této světice. Hlavně v Itálii zná každé dítě text i melodii tohoto hymnu a lidé si ji připomínají mnoha zvyky, jako je světelný průvod a lidové slavnosti.

Velmi krásný zvyk je provozován v hornobavorském městě Fürstenfeldbrucku. Říká se mu plavení světel. Mladí z města zhotovují ještě před 13. prosincem malé napodobeniny veřejných budov a obytných domů, děti a mládež polepují okna barevnými průsvitnými papíry, aby mohlo později prosvítat světlo svíček z nitra domků. Odpoledne o svátku sv. Lucie se chlapci shromáždí a jdou pak společně se svými rozsvícenými domečky ke kostelu sv. Magdaleny, kde jsou stavbičky požehnány. Pak posadí děti své domečky na hladinu řeky Amper, po níž pak rozsvícené stavbičky pomalu odplouvají. Tento zvyk vznikl při záplavě v 18. století, při níž se zdejší domy ocitly pod vodou a obyvatelé slíbili, že budou každoročně výše uvedený zvyk ke cti sv. Lucie zachovávat.

Také mnozí spisovatelé a básníci se nechali Lucií inspirovat. Několik příkladů znázornění v umění lze vidět na mozaikách u sv. Apolináře Nového v Ravenně (6. století). Pietro Lorenzetti namaloval Lucii ve 14. století (Florencie, S. Lucia dalle Rovinate). Malba od Tiepola v kostele sv. Apoštolů v Benátkách (kolem 1748) ukazuje Lucii při posledním svatém přijímání.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze