Vzpomínáček - 11. prosince - Jaroslav Marvan a Zdeněk Dítě

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 11. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Dobytí Maarrat an-Númán, Michal VIII. Palaiologos, Fridrich II. Habsburský, Jindřich IV., Robert Koch, Jaroslav Marvan, Carlo Ponti, Alexandr Solženicyn, nostrifikace akcií, založení UNICEF, čihošťský zázrak, Shaana, ostrá kritika Novotného, události 11. prosince 1968-69, železniční nehoda u Řikonína, nulita mnichovského diktátu, události 11. prosince 1989, schůzka Klause s Zemanem, Tošovským a Falbrem, první válka v Čečensku, Zdeněk Dítě..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1098 – Křižáci dobyli město Maarrat an-Númán a zcela zmasakrovali jeho obyvatele

1282 – Naposledy vydechl byzantský císař - Michal VIII. Palaiologos

1344 – Zřejmě na otravu následoval svého mladšího bratra do hrobu následník vévodského trůnu Fridrich II. Habsburský

1474 – V noci z 11. na 12. prosince zemřel kastilský král Jindřich IV.

1843 – Narodil se Robert Koch, německý lékař a zakladatel bakteriologie († 27. května 1910)

1901 – Narodil se Jaroslav Marvan, český herec († 21. května 1974)

Jaroslav Marvan se narodil 11. prosince 1901 na Žižkově v Praze. Od konce 20. let byl ženatý s Marií Marvanovou (s herečku Národního divadla, tragicky zesnulou Alenou Jančaříkovou měl od roku 1960 dceru Alenu Marvanovou).

Marvan byl velmi pečlivý, přesný, zodpovědný, připravený, na divadle vždy uměl perfektně text.

Lpěl na minutové přesnosti a nerad měnil návyky a byl velmi konzervativní.

Věci v jeho bytě měly své pevné místo, i v oblékání si vždy potrpěl na nenápadnou decentnost.

Nejdříve odmaturoval na reálce (1919). Vstoupil do služeb pražského Zeměpisného ústavu a poté Ředitelství pošt. Byl pracovně vyslán až na Podkarpatskou Rus do Užhorodu (1920 – 1923). Již zde se začal věnovat ochotnickému divadlu (poté také v Praze, např. v žižkovském divadle Deklarace či ve Švandově divadle). V úřadě pracoval až do roku 1926.

Načež se stal se hercem Divadla Vlasty Buriana (1926 – 1943). Za čas se stal po Vlastu Burianovi jedním z pilířů tohoto divadla. Přestoupil do Vinohradského divadla (1943 – 1950), poté přešel do Městských divadel pražských (1950 – 1954). Odtud odešel do činohry Národního divadla (1954 až 1972). Z Národního odešel na vlastní žádost do penze.

V Divadle Vlasty Buriana byl, se svým charakteristickým střízlivým a zásadně nevzrušivým přístupem a absencí různých citových vzplanutí, opakem výbušnosti a energičnosti Vlasty Buriana. Marvanova nejplodnější herecká léta se projevily v Městských divadlech, kde vytvořil své nejlepší role („Veselé paničky windsorské“, „Zdravý nemocný“, „Tartuffe“, „Jacobowski a plukovník“ aj.).

V Národním divadle již tolik příležitostí nedostával. Vytvářel různé menší postavy, úředníky, bodré tatíky a rovněž tragické a tragikomické postavy (policista Šalva ve hře „Kavkazský křídový kruh“, Chrobák v Čapkově „Ze života hmyzu“, továrník Werle v „Divoké kachně“, Sigelius v „Bílé nemoci“, Billy Rice v „Komikovi“, obergruppenführer Helldorf v „Ďábelském kruhu“ a další). Marvanovo herectví bylo civilní a realistické. Pracoval jen s náznakem mimiky a střídmostí v gestu.

S filmovým herectvím začínal ještě v němém filmu. Ve svém prvním, s názvem DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK, ztvárnil strážníka. Dále ve němém období ztvárňoval malé roličky strážníka (FALEŠNÁ KOČIČKA), nádražáka (PANTÁTA BEZOUŠEK), senátora (LÁSKY KAČENKY STRNADOVÉ), ruského důstojníka (ŠVEJK V RUSKÉM ZAJETÍ), starosty (PÁTER VOJTĚCH), číšníka (MODRÝ DÉMANT), slovanského knížete (SVATÝ VÁCLAV), srbského majora Blagotiče (PLUKOVNÍK ŠVEC).

Už prvním zvukovém filmu C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK (1930), kde sehrál vojenského sluhu, začala dlouholetá filmová spolupráce s Vlastou Burianem. Osvědčil se jako jeho výborný „přihrávač“ a to téměř ve všech jeho filmech: TO NEZNÁTE HADIMRŠKU (generální ředitel Bruckmann), FUNEBRÁK (otec svedené dívky), ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (truhlář Kačaba), POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (plukovník), REVIZOR (hejtman Anton Skvoznik – Dmuchanovský), HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN (inspektor Pačes), NEZLOBTE DĚDEČKA (profesor Karner), HRDINA JEDNÉ NOCI (starosta města), TŘI VEJCE DO SKLA (lékař), DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ (baron), U POKLADNY STÁL... (lékař Osvald Bruner), ULICE ZPÍVÁ (klaun Josef Rozhuda), KATAKOMBY (přednosta úřadu Sýkora), BARON PRÁŠIL (otec Bedřich Emanuel Benda), PŘEDNOSTA STANICE (generální inspektor Jiří Kokrhel), PROVDÁM SVOU ŽENU (ředitel Kamil Merhaut), RYBA NA SUCHU (starosta Jaroslav Hořánek) a ZLATÉ DNO (kupec Neškudla).

V meziválečném a válečném období druhé světové války vytvořil přes 90 postav. Většinou to byly role vojenských šarží, ředitelů, sekčních šéfů, obecních hodnostářů, lékařů, profesorů, četníků, dozorců, inspektorů. Takových postav, které se ve filmu objeví třeba jen v jediné scéně, stihl za jediný rok zahrát třeba v patnácti snímcích. Například: GRANHOTEL NEVADA (majitel léčebny), JEDNA Z MILIONU (policejní komisař), ARMÁDNÍ DVOJČATA (bankéř Novák), POZNEJ SVÉHO MUŽE (statkář Králíček), DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (generální ředitel Novák), TETIČKA (příbuzný Dusbaba), NEBE A DUDY (továrník Bartoš), KAREL A JÁ (cihlář Tonda), ROZTOMILÝ ČLOVĚK (advokát Kouřil), VALENTIN DOBROTIVÝ (přednosta kanceláře Bureš), MĚSTEČKO NA DLANI (rada Zimmerheier), TANEČNICE (ředitel ND), ŠŤASTNOU CESTU (ředitel obchodního domu), POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (purkmistr), PAKLÍČ (podvodník Škarda), PRSTÝNEK (farář), ŘEKA ČARUJE (přítel Jaroslav Lebeda), 13. REVÍR (inspektor Čadek) atd.

Největší slávu u diváků si získal rolemi profesorů ve filmech CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939) a ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA (1938). Jeho výrok z tohoto snímku „Co je štěstí? M – ú – ú – ú – ška jenom zlatá...!!,“ takřka zdomácněl.

Po válce jeho hvězdná sláva a popularita dosáhla samého vrcholu. Vytvářel role dobráckého Bohumila Vosáhla (PRÁVĚ ZAČÍNÁME), dvojroli Bořivoje a Jaroslava Kohouta (POSLEDNÍ MOHYKÁN), tramvajáka Martina Plechatého (NIKDO NIC NEVÍ), Bartoška (ČAPKOVY POVÍDKY), mašinfíry Matyse (ŽELEZNÝ DĚDEK), starého Javorina (VESELÝ SOUBOJ), starého plavce Váni (PLAVECKÝ MARIÁŠ), předsedy Václava Řeháka (HUDBA Z MARSU) či ředitele Lišky (CIRKUS BUDE!). Velkou slávu získal díky filmům o nerudném revizoru Gustavu Andělovi ve filmech DOVOLENÁ S ANDĚLEM (1952) a ANDĚL NA HORÁCH (1955). Měl se ještě na natáčet film ANDĚL U MOŘE. Nakonec z natáčení sešlo.

V pozdějším věku se uplatnil například jako král v pohádkách O MEDVĚDU ONDŘEJOVI (1959) a ŠÍLENĚ SMUTNÁ PPRINCEZNA (1968). Dále hrál ve filmech TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ! (šéfredaktor) ČINTAMANI A PODVODNÍK (policejní rada), FANTOM MORRISVILLU (Brumpby) a další. Jeho úplně poslední rolí byl správce Karlštejna Ješek z Vartenberka v muzikálu NOC NA KARLŠTEJNĚ (1973). Marvanovy starší role přibližují krátkometrážní a středometrážní sestřihy JAROSLAV MARVAN (1959), SÓLO PRO JAROSLAVA MARVANA (1971) a JÁRI (2003) z cyklu SOUKROMÉ ŽIVOTY.

Popularitu na konci života získal životní rolí rady Karla Vacátka v seriálu HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968). Na úspěch seriálu navazovaly čtyři celovečerní filmy (PĚNIČKA A PARAPLÍČKO, PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA, VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR a SMRT ČERNÉHO KRÁLE) a jeden televizní (ŠTĚDRÝ VEČER PANA RADY VACÁTKA).

Marvan spolupracoval rovněž s rozhlasem a televizí (VYHNANSTVÍ, MAGDALENA DOBROMILA RETTIGOVÁ, ZLOČINE, TVRDOHLAVÁ ŽENA A ZAMILOVANÝ ŠKOLNÍ MLÁDENEC, METELICE, SVĚTÁCI, EXISTUJE VLASTNĚ MR. JOHNS, LUCERNA, PŘÍBĚH DUŠIČKOVÝ, FAVORIT, STARÝ BURGUNĎAN, OBŽALOVANÁ, NECHCETE JET DO BEMBRLY?, PRODEJ apod., a rovněž seriály BROUČCI, SOUDNIČKY, F. L. VĚK a již zmínění HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO).

Skvělé herectví Jaroslava Marvana dokazují rovněž ceny, kterými ho vládnoucí režimy poctily. Za film KATAKOMBY (1940) získal Národní cenu (1941). V roce 1951 byl jmenován laureátem Státní ceny. Dostal titul Zasloužilého umělce (1955) a taktéž Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958). Národním umělcem byl jmenován v roce 1971. Za herecký výkon ve filmu BYLO TO V MÁJI (1950) mu byla udělena Státní cena II. stupně (1951) a za TV seriál HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968) dostal Zlatého krokodýla (1970) a Múzu filmových diváků Thalii za rok 1969 (1970). Na Filmovém festivalu pracujících (FFP) obdržel Cenu za herecký výkon (1971) za snímek PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA (1970).

Marvanova herecká dráha přežila 3 režimy, aniž by něco utrpěla, v každém si dokázal uchovat svoji lidskou tvář a svoji pověst. Jediné, co by se mu dalo vytknout bylo, že když byl Vlasta Burian po válce nařčen z kolaborantství vůbec se ho nezastal, spíš naopak – to on ho ještě více obviňoval. I když mu dřív Burian hodně pomohl. Podle domněnek Marvan intrikoval proti Burianovi dokonce už za války.

Jaroslav Marvan zemřel 21. května 1974 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti tří let. Posmrtně vyšly ve dnou verzích jeho memoáry „Nejen osobě“ (1975, 2002), „Jaroslav Marvan vypravuje“ (1975) a „Herecké eso“ (1995). O jeho životě a díle byly vydány studie „Jaroslav Marvan“ (1967), „Soukromý život Jaroslava Marvana“ (1996) a „Známý neznámý Jaroslav Marvan“ (2003).

1912 – Narodil se Carlo Ponti, italský producent († 10. ledna 2007)

1918 – Narodil se Alexandr Isajevič Solženicyn, ruský spisovatel († 3. srpna 2008)

V Košicích byla (pod patronací maďarských úřadů) vyhlášena separatistická Slovenská ludová republika v čele s archivářem V. Dvortsákem; usilovala o odtržení východního Slovenska. Svou činnost ukončila 30. prosince po vstupu českých vojenských jednotek do Košic.

1919 – Národní shromáždění vydalo zákon o nostrifikaci akcií; celkem bylo nostrifikováno 231 společností sídlících dosud v Rakousku a Maďarsku - 180 přeložením sídla, 51 rozdělením.

1938 – Na ustavujícím sjezdu byla z členů sociální demokracie a levicověji orientovaných národních socialistů založena Národní strana práce; vedoucími činiteli byli A. Hampl, B. Laušman, J. Nečas, tiskovým orgánem byla Národní práce. Rozešla se po 15. březnu 1939, členstvo přešlo do Národního souručenství.

1946 – Byl založen Mezinárodní dětský fond neodkladné pomoci (UNICEF).

1949 – V kostelíku v Čihošti u Ledče nad Sázavou se při kázání kněze P. J. Toufara několikrát vychýlil křížek nad kazatelnou; zrodil se tzv. čihošťský zázrak zinscenovaný československou tajnou policií - Státní bezpečností. Obětí této provokace se stal farář P. Josef Toufar, který na následky krutého vyšetřování 25. února 1950 zemřel ve vazbě.

1961 – Narodil se Vlastimil Shaana Šantroch, autor Vzpomínáčku :-)

1967 – Zasedalo předsednictvo ÚV KSČ, kde zazněla ostrá kritika Novotného vevystoupeních D. Koldera, J. Hendrycha, Š. Sádovského, O. Černíka, J. Dolanského, A. Dubčeka. Došlo ke střetu mezi zastánci Novotného (B. Laštovička, M. Chudík, O. Šimůnek, J. Lenárt) a jeho kritiky (viz výše). Spor skončil kompromisem: souhlasem s rozdělením nejvyšších funkcí až v pozdější době.

1968 – Předsednictvo ÚV KSČ projednalo návrh hospodářské politiky vlády na rok 1969, návrh struktury Federálního shromáždění a problematiku navazování kontaktů s komunistickými stranami v socialistických zemích. Zabývalo se také šetřením přímých škod způsobených srpnovým vstupem vojsk zemí Varšavské smlouvy. Vyslovilo souhlas se svoláním porady komunistických stran v květnu 1969.

Výkonný výbor předsednictva ÚV KSČ schválil návrh ústavního zákona o radě obrany státu.

V Praze došlo na ustavujícím sjezdu k založení Svazu českých knihovníků a informačních pracovníků.

Byl založen Český svaz drobného socialistického podnikání jako dobrovolná zájmová organizace provozoven a podniků místního hospodářství.

K 25. výročí podepsání smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSSR a SSSR se konal v Praze slavnostní večer, který zahájil B. Šimon a hlavní projev měl F. Hamouz. V umělecké části účinkovala Ústřední hudba ministerstva vnitra a sólisté Národního divadla a Hudebního divadla v Karlíně. Průvodním slovem doprovázel Jiří Valenta, hlasatel Čs. rozhlasu.

1969 – Ve Federálním shromáždění označil generální prokurátor nejméně jednu třetinu rehabilitačních rozhodnutí z let 1968-69 za nesprávnou a byly podány stížnosti pro porušení zákona (tzv. rehabilitace rehabilitací).

V Rudém právu začala vycházet série článků „Iluze a mýty o cestách čs. ekonomiky“.

1970 – došlo k železniční nehodě u Řikonína

K železničnímu neštestí u Řikonína došlo v ranních hodinách v pátek 11. prosince 1970. Při nehodě došlo k pádu dvou vozů rychlíkové soupravy z viaduktu. Zemřelo 31 cestujících, 18 bylo zraněno. Jiné zdroje uváději 32 mrtvých a 17 zraněných.

V železniční stanici Řikonín zůstal stát před vjezdovým návěstidlem nákladní vlak (46 vozů, hmotnost 1203 tun, lokomotiva 240.015 RD Bratislava). Na hlásce Níhov po průjezdu nákladního vlaku nepočkala hláskařka na odhlášku z Řikonína a vpustil na obsazenou kolej lokomotivní vlak tvořený lokomotivou S 489.0041. Lokomotiva na začátku řikonínského viaduktu narazila do konce stojícího nákladního vlaku, přičemž došlo k vykolejení posledních osmi vozů soupravy, které se dostaly do průjezdného profilu sousední traťové koleje. Strojvedoucí sice vyslal pomocníka zjistit příčinu nárazu, neoznačil však lokomotivu stanovenými návěstmi, které by mohly varovat protijedoucí vlak. Místem právě projížděl 20 minut zpožděný expres 57 Pannonia - (12 vozů o hmotnosti 315 tun vedených bratislavskou lokomotivou S 499.0117), který do vykolejených vozů v plné rychlosti narazil. Při srážce spadly s viaduktu lehátkový (do hloubky 30 m) a jídelní (do hloubky 10 m) vůz, řazené hned za lokomotivou.

Expres odjel z Brna v 6:45 ráno, takže se v jídelním voze nacházelo mnoho cestujících, kteří se šli nasnídat. 31 lidí zahynulo na místě, jedna cestující pak při převozu do nemocnice, 18 bylo zraněno (16 těžce a 2 lehce). Podle jiných zdrojů bylo 32 mrtvých a 17 zraněných. Práce na vyprošťování obětí trvaly dva dny. Lokomotiva se po necelých dvou měsících vrátila do pravidelného provozu. Hmotná škoda dosáhla na tehdejší poměry obrovské výše 4,6 milionu Kčs, celková škoda včetně odškodnění obětí pak 13 milionů Kčs.

1973 – V Praze došlo k podpisu Smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo; smlouva odmítla jako nulitní mnichovský diktát a započala normalizaci vztahů mezi oběma státy. Téhož dne byly navázány diplomatické styky na úrovni velvyslanectví.

1989 – Sdružení Pacem in terris oznámilo kardinálu Tomáškovi ukončení své činnosti.

Kandidáty na funkci prezidenta republiky byli postupně navrženi Čestmír Čísař, Václav Havel a Alexandr Dubček.

Na základě rozhodnutí federální vlády začalo odstraňování železné opony na našich hranicích s nesocialistickými státy - neboli ženijně technických zátarasů.

Socha prezidenta Masaryka byla téměř po 50 letech vysekána ze zdi v jevičkovském pivovaru.

1998 – K ozdravení české ekonomiky vyvolal V. Klaus schůzku s premiérem M. Zemanem, guvernérem ČNB J. Tošovským a předsedou ČMKOS R. Falbrem.

1994 – Vypukla první válka v Čečensku.

2001 – Zemřel Zdeněk Dítě, český herec (* 19. listopadu 1920)

Zdeněk Dítě se narodil 19. listopadu 1920 v Praze. Vystudoval reálné gymnázium v Praze 9, absolvoval abiturientský kurz na obchodní akademii a stal se účetním.

K divadlu ho vlastně přivedl jeho koníček, rád fotografoval herce. Za nacistické okupace studoval soukromě herectví u Loly Skrbkové a líčení u Miloše Lišky.

Roku 1941 poprvé vystupoval v umělecké skupině Ruch. Vedle zaměstnání hrál v letech 1943 – 1944 v pražském Větrníku.

Poté vystupoval ve Vinohradském divadle (1944 – 1945), divadle E. F. Buriana D 46 (1945 – 1946), opět ve Vinohradském divadle (1946 – 1958) a nakonec v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1958 – do odchodu do důchodu v roce 1981). Hrál zde však až do 1989.

Na jevištích se Dítě postupně přehrál z rolí mladých hrdinů a temperamentních mladíků („Romeo a Julie“, „Limonádový Joe“, „Láska, vzdor a smrt“ či „Máj“) do rolí zralých mužů a uhlazených pánů („Sen noci svatojánské“, „Višňový sad“, „Někdo zvoní“, „Dva na koni, jeden na oslu“ a další). Vynikal zejména v konverzačních hrách, kde se uplatnila jeho statná postava a uhlazený obličej. Jeho herectví tkvělo ve vytříbrném projevu, uhlazeném a vybraném chování, v perfektní výslovnosti a skvělé mimice.

Ve filmu začínal jako komparsista a později si ho všiml režisér Miroslav Cikána obsadil ho do hlavní role v nikdy nedokončeném filmu PŘEDTUCHA (1944). O rok později vytvořil svoji první opravdickou roli vzpurného a zhýčkaného knížete Roberta ve Fričově komedii PRSTÝNEK (1945). V těchto filmech, a ve filmu POLIBEK ZE STADIONU, se objevil po boku své divadelní kolegyně Jany Dítětové v milovnických dvojicích. Díky tomu si diváci chybně mysleli, že jsou oba umělci v příbuzenském vztahu (bratr a sestra či muž a žena). Byla to však jen náhodná shoda jmen.

V dalších letech schematicky vytvářel různé role mladých hrdinů (často to byli kriminalisté nebo vojáci) ve významných filmech, ale i v podprůměrných snímcích té doby: tovaryš ve Vávrově ROZINĚ SEBRANCI (1945), Jan Tomek v Cikánově dramatu HRDINOVÉ MLČÍ (1946), Mirek ve VELKÉ PŘÍLEŽITOSTI, Mikovec v Krškově dramatu REVOLUČNÍ ROK 1848, šlechetný houslista Pavel Sedloň ve Fričově parodii PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ (všechny 1949), Benda v TRESTNÉM ÚZEMÍ, student Křepelka v Radokově DIVOTVORNÉM KLOBOUKU (1952), zahradník v Zemanově pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL... (1954), básník Hálek v dalším Krškově filmu Z MÉHO ŽIVOTA, Vaněček v TANKOVÉ BRIGÁDĚ (oba 1955) či Ondřej Rýdl ve HŘE O ŽIVOT (1956).

V pozdějším věku vytvářel různé charaktery vážených pánů (ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ, LEKCE, CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ, PÁNOVÉ...), ředitelů (SVĚTÁCI, DÍVKA NA KOŠTĚTI, ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA, JEN HO NECHTE, AŤ SE BOJÍ, JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE!, PÁTEK NENÍ SVÁTEK, V PODSTATĚ JSEM NORMÁLNÍ, PŘÍŠTĚ BUDEME CHYTŘEJŠÍ, STAROUŠKU...!, LUCIE, POSTRACH ULICE), funkcionářů (KOMEDIE S KLIKOU, BOŽSKÁ EMA, SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ), číšníků (POLOČAS ŠTĚSTÍ), důstojníků (UKRADENÁ VZDUCHOLOĎ, OSVOBOZENÍ PRAHY, HONZA MÁLEM KRÁLEM) nebo policistů (SMRT ČERNÉHO KRÁLE, VÝSTŘELY V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ). Naposledy si zahrál roli starosty v již zmíněném snímku SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986).

Zdeněk Dítě hojně účinkoval v rozhlase, dabingu a televizi (kde dokonce v počátcích působil půl roku jako hlasatel), kde účinkoval v zábavných pořadech (BABIČČINA KRABIČKA, HUMORIÁDY FELIXE HOLZMANNA) a vytvořil řadu rolí v TV filmech (SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA, DĚKUJU, PANE PROFESORE, ÚTĚK ZE SERIÁLU, NÁHRDELNÍK) a seriálech (RODINA BLÁHOVA, SŇATKY Z ROZUMU, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, BAMBINOT, GAGMAN, DYNASTIE NOVÁKŮ, PŘÍPAD PRO ZVLÁŠTNÍ SKUPINU).

Na začátku devadesátých let se stáhl do ústraní. Ke konci života žil v úplné chudobě, bez finančních prostředků, v osamění a bez nikoho, kdo by mu mohl pomoci. Nakonec zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Kralupech nad Vltavou 11. prosince 2001 ve věku osmdesáti jedna let. Je pohřben na vyšehradském hřbitově – ve společném hrobě s Vlastou Fabiánovou, Ljubou Hermanovou, Karlem Vlachem, Zuzanou Navarovou, Dagmar Sedláčkovou a dalšími...

Svátky:

Svátek mají Dana, Damas/Damasus (I.) a Tassil.

V občanském kalendáři má svátek Dana. Toto jméno je hebrejského původu a znamená "soudkyně". Mužským protějškem je Dan. Dana je celosvětově velice oblíbena a naše země nejsou v tomto směru žádnou výjimkou.

V církevním kalendáři dnes nalézáme méně běžné jméno Damas. Jmenoval se tak papež, který žil ve 4. století. O jeho původu se toho mnoho neví. Někdo tvrdí, že pocházel ze Španělska, jiní se domnívají, že byl rodilým Římanem - druhá verze se přitom zdá pravděpodobnější. Na svět přišel asi v roce 305. Jeho životní osudy se před námi začínají odvíjet až od okamžiku, kdy byl v roce 366 zvolen papežem. Menší část křesťanů prohlásila za papeže Ursina, a rozkol byl na světě. Mezi oběma stranami vypukly ostré a krvavé boje.

Dokonce i Damas (či po latinsku Damasus) byl nějaký čas obviněn z vraždy, ale o několik měsíců později byl osvobozen, když prokázal svou nevinu. Pontifikát Damase I., ač začal velmi problematicky, patří k těm úspěšnějším. Podařilo se mu pozvednout morálku kléru, když nařídil ženatým klerikům naprostou zdrženlivost, protože tvrdil, že "služebník Boží musí dodržovat stálou čistotu". Jeho nejdůležitějším rozhodnutím však bylo vydání příkazu, aby Jeroným revidoval překlad bible. Tato Vulgáta, jak se dílo později nazývalo, nabyla v dalších stoletích obrovského významu a svou platnost si drží vlastně až do současnosti (Vulgata nova). Papež Damas I. zemřel v požehnaném věku 11. prosince roku 384 v Římě.

V italském hlavním městě upomínají ještě dnes četné budovy a zařízení na tohoto papeže. Jeho jméno nese spolu se jménem sv. Vavřince i kostel, v němž našel poslední odpočinek. Dnešní chrám stojí nad původní stavbou, kterou dokončil ještě Damas v roce 380. Původně byl svatostánek zasvěcen jenom sv. Vavřincovi, ale když sem přenesli mrtvé papežovo tělo, dostal kostel jména dvě.

V kalendáři je dnes také připomínán Tassil III. z Bavorska. Tento světec nebyl jen tak někým. Stal se vévodou a patřil k předním bavorským šlechticům. Narodil se kolem roku 730. Své vladařské hodnosti používal k podpoře církve v tehdejší bavorské oblasti, ale také v Korutanech a Tyrolích. Do historie vešel jako zakladatel mnoha klášterů a obnovitel dávno rozvrácených mnišských domů. Jeho nejslavnějšími klášterními nadacemi jsou Wessobrunn jižně od Amerského jezera (773) a Kremsmüster v Rakousku (777), kde ještě dnes ukazují Tassilův kalich a svícen. Vévoda Tassil III. zemřel 11. prosince roku 800 v hesenském Lorschu poté, co ho Karel Veliký odsoudil k doživotnímu klášternímu vězení za opuštění jeho vojska. Tak dlouho tedy stavěl vévoda kláštery, až v jednom nakonec sám skončil.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze