Vzpomínáček - 10. prosince - Antonín Novotný

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 10. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: " Velké hádání, nové pronásledování evangelíků, zřízen královský tribunál v Brně, Alfred Nobel, předávání Nobelových cen, Antonín Novotný, mimořádná přechodná opatření na Slovensku, zrušení šlechtických titulů, řádů a výsad z nich plynoucích, znovu vyhlášena generální stávka, Jaromil Jireš, abdikace Edvarda VIII., Karel Schwarzenberg, Všeobecná deklarace lidských práv OSN, třídně politické prověrky, první operace poškozené srdeční chlopně v ČSSR, Poučení z krizového vývoje..., demonstrace u Husova pomníku, první povolené shromáždění nezávislých iniciativ, Vláda národního porozumění, Karel Rektorys, Augusto Pinochet..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1420 – V domě někdejšího kutnohorského mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína došlo k prvnímu velkému "hádání" táborských kněží s univerzitními mistry (zastupovali pražany).

Mistři prudce napadli 72 táborských článků.

Označili je za bludy (táboři se výrazně odlišili od dosavadních právních a i liturgických zvyklostí: zjednodušili mši, sloužili ji na nesvěcených místech, užívali při ní češtinu apod.).

"Hádání"nevedlo k dohodě.

1717 – Karel VI. vydal patent o pronásledování evangelíků; byl namířen proti dovozu evangelických knih a proti jejich vlastníkům. Reskriptem z 29. srpna 1721 bylo pronásledování nekatolíků soustředěno do rukou necírkevních orgánů.

1636 – V Brně byl zřízen královský tribunál Moravského markrabství v čele s hejtmanem; tribunál měl značnou politickou i soudní pravomoc na úkor zemských úřadů a zemského soudu. Zpočátku zasedal v Brně, v roce 1637 (za zemského hejtmana hraběte Salma) byl přeložen do Olomouce.

1896 – Zemřel Alfred Nobel, švédský chemik (* 21. října 1833)

1901 – První předávání Nobelových cen.

1904 – Narodil se Antonín Novotný, československý prezident († 28. ledna 1975)

Antonín Novotný, hlavní představitel první krize komunistického režimu v Československu.

Patřil ke generaci, která vyrůstala v první republice, do popředí KSČ se dostávala po "bolševizaci" v roce 1929 a k moci po 2. světové válce.

Vyučil se strojním zámečníkem a v letech 1918-35 pracoval u různých firem, naposled v družstvu Včela v Praze-Vysočanech.

Již v roce 1921, po jejím založení, vstoupil do KSČ a postupně v ní vykonával různé funkce v rámci stranické organizace v Praze.

V letech 1937-38 se stal jako tajemník KV KSČ v Hodoníně poprvé placeným pracovníkem aparátu KSČ.

Po zákazu strany v roce 1938 byl znovu dělníkem Včely v Praze-Vysočanech.

Účastnil se ilegální práce KSČ, byl zatčen a v letech 1941-45 vězněn v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen.

Hned po válce začal pracovat ve stranickém aparátě a stal se vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze (1945-51). Roku 1946 byl poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem zůstal až do května 1968.

Jako vedoucí funkcionář důležité pražské organizace KSČ měl významný podíl na událostech v únoru 1948 a na zavádění a upevňování komunistického režimu. V období krvavých vnitrostranických čistek a likvidace R. Slánského začal jeho nástup do centra moci: v září 1951 byl zvolen do nově ustaveného organizačního sekretariátu a v prosinci 1951 do politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ. V září 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ.

Bylo to po smrti Stalina a K. Gottwalda, tedy na počátku zmírňování mezinárodního napětí a po skončení nejhoršího období komunistického teroru doma. Po Gottwaldově smrti nebyla obsazena funkce předsedy strany a v Československu začal vznikat klasický model komunistického režimu, v němž první muž stranického aparátu je také prvním mužem ve straně, a tím i ve státě. V roce 1957, po smrti A. Zápotockého, to bylo zdůrazněno také tím, že A. Novotný byl zvolen rovněž prezidentem republiky. Personální rozdělování obou funkcí bylo později vnějším projevem krizí režimu na konci 60. a 80. let.

V případě A. Novotného k tomu došlo za 15 let po jeho nástupu do vedoucí funkce ve státě. Na počátku tohoto období ještě doznívaly politické procesy - v dubnu 1954 byl G. Husák jako "buržoazní nacionalista" odsouzen na doživotí, později se konaly procesy se sociálními demokraty - ale tlak společnosti na liberalizaci poměrů stále sílil, zvláště po roce 1956, kdy Chruščov poodhalil zločiny stalinismu. V roce 1960 vyhlásil A. Novotný, že v Československu byl vybudován socialismus, a toto slovo se dostalo i do názvu státu. V souvislosti s tím uskutečnil rozsáhlou amnestii, po níž se z vězení vrátila převážná část lidí odsouzených v politických procesech 50. let. Pak se se střídavým úspěchem stále výrazněji prosazovaly různé opoziční proudy v oblasti kultury a společenských věd. V důsledku neustálého poklesu výkonnosti ekonomiky musel A. Novotný hledat východiska také v této oblasti. V roce 1963 vystřídal ve funkci předsedy vlády pragmatičtější J. Lenárt stalinistu V. Širokého, a v roce 1965 byly dokonce přijaty reformní návrhy ekonoma O. Šika. V roce 1967 chtěl Novotný nastoupit znovu tvrdší kurs, ale bylo již pozdě. Ostatně intelektuálně nestačil úkolům doby a jeho spontánní vystoupení vyvolávala osvobozující smích (když například po jedné prvomájové manifestaci v improvizovaném rozhovoru slíbil, že maso bude vbrzku, byla ihned republika plna dotazů, kdeže to Brzko je).

Od jeho nástupu do vedoucí funkce se značně změnila struktura stranického aparátu i vedení. Převládali v něm funkcionáři, kteří se narodili v období kolem vzniku Československa a do KSČ vstupovali většinou po skončení 2. světové války. Představovali tak jinou generaci než A. Novotný. Pod tlakem společnosti, ve spojení s funkcionáři ze Slovenska, vůči kterému A. Novotný vystupoval velmi necitlivě, a v domnění, že systém lze reformovat, jej 5. ledna 1968 odvolali z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ a zvolili místo něho A. Dubčeka.

V následujícím období "pražského jara" musel A. Novotný pod tlakem veřejnosti v březnu abdikovat z funkce prezidenta republiky. V květnu 1968 byl dokonce odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno členství v KSČ. Vráceno mu bylo v období normalizace roku 1971 tajným usnesením ÚV KSČ, ale vrátit se zpět do politického života nemohl, a snad ani nechtěl.

1918 – Národní shromáždění přijalo "zákon o mimořádných přechodných opatřeních na Slovensku"; už 7. prosince byl V. Šrobár pověřen řízením ministerstva s plnou mocí pro Slovensko (nahradilo prozatímní vládu pro Slovensko). Dostal "k ruce" 14 referentů (Slováků) a 12. prosince se usadil v Žilině (do Bratislavy přesídlil až 4. února 1919 a rozpustil Slovenskou národní radu). Svá nařízení vydával až do roku 1921. V prosinci 1918 přicházely na Slovensko československé legie z Itálie.

Revoluční Národní shromáždění zrušilo šlechtické tituly, řády a výsady z nich plynoucí; novelizace zákona z 10. dubna 1920 (č. 243 Sb.) určila tresty za užívání titulů (zvýšeny v říjnu 1936 až na 2 měsíce nebo 20 tisíc Kč pokuty). Za protektorátu bylo užívání šlechtických titulů povoleno, po květnu 1945 obnovena platnost předválečných zákonů.

1920 – Levice znovu vyhlásila generální stávku, požadovala odstoupení úřednické vlády, kontrolu veškeré zemědělské a průmyslové výroby, vytvoření dělnických rad apod. V některých oblastech došlo k násilnému převzetí moci zradikalizovanými dělníky, k obsazení továren, statků, úřadů, nádraží a k vytváření rudých gard (Kladensko, Oslavansko, Hodonínsko, Třebíčsko). Stávka se nestala všeobecnou, vedení nebylo jednotné a centra nepokojů zůstala izolována. Nasazením vojska, vyhlášením stanného práva (na Moravě) a zatčením na 3 tisíce účastníků se podařilo generální stávku zlomit. Dne 15. prosince byla vedením levice stávka odvolána. Přesto vedla k otevřenému rozkolu v sociální demokracii a k založení KSČ.

1934 – ČSR přistoupila k francouzsko-sovětskému protokolu z 5. prosince t. r., jenž zavazoval signatáře neuzavírat dohody se státy, které se postavily proti návrhu východního paktu.

1935 – Narodil se Jaromil Jireš, český filmový scénárista a režisér († 24. října 2001)

1936 – Král Edvard VIII. podepsal abdikační listinu a stal se tak jediným britským monarchou, který se dobrovolně vzdal trůnu.

1937 – Narodil se Karel Schwarzenberg, český senátor, předseda TOP 09

Karel Schwarzenberg (* 10. prosince 1937, Praha) – v němčině celým jménem Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von und zu Schwarzenberg – je potomek šlechtického rodu Schwarzenbergů a politik. Od roku 2009 je předsedou strany TOP 09, od května 2010 poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a od července téhož roku 1. místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí v Nečasově kabinetu. Bydlí v Sýkořicích v okrese Rakovník.

V minulosti pracoval jako vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla, byl ministrem zahraničních věcí nominovaným za Stranu zelených v druhé Topolánkově vládě a v letech 2004–2010 senátorem Parlamentu ČR za Prahu 6.

1948 – OSN schválila Všeobecnou deklaraci lidských práv.

1957 – Politické byro ÚV KSČ rozhodlo o provádění třídně politické prověrky s cílem odstranit z řídícího a mocenského aparátu i z vědeckých institucí "politicky a třídně" nespolehlivé zaměstnance (i ty, kteří byli vyloučeni z KSČ nebo měli příbuzné v zahraničí). Prověrka probíhala v roce 1958 a v centrálních úřadech postihla čistka 7755 osob, ve výzkumu 1583 osob, v nižších "článcích" byl počet poměrně vyšší (odhad postižených se pohyboval kolem 50 tisíc).

1963 – Prof. J. Navrátil, přednosta brněnské II. chirurgické kliniky, provedl poprvé v Československu operaci poškozené srdeční chlopně a nahradil ji tzv. chlopenní protézou.

1968 – Vláda schválila směrnice o poskytování osobních důchodů v sociálním zabezpečení.

V Bratislavě se konal slavnostní večer k 25. výročí uzavření smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSSR a SSSR.

Britská vláda oficiálně odmítla sovětské tvrzení, že využívá situace v Československu ke zhoršování britsko-sovětských vztahů.

1969 – Rudé právo otisklo rozhovor s G. Husákem o výsledcích jednání v Moskvě,. Dále článek M. Hájka „Zmrtvýchvstání pseudosocialistických stran“.

1970 – Zasedal Ústřední výbor KSČ, kde hlavní referát měl G. Husák k úkolům strany a L. Štrougal k národohospodářskému plánu. Byl přijat dokument „Poučení z krizového vývoje strany a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“ a zpráva o výsledcích pohovorů a výměny stranických legitimací. Do té doby bylo z KSČ vyloučeno 67 147 členů, vyškrtnuto 259 760 členů. Z funkcí tajemníka ÚV a předsedy zemědělské komise ÚV byl uvolněn Fr. Penc (v lednu 1971 byl jmenován velvyslancem v Polsku), O. Švestka byl jmenován tajemníkem a členem sekretariátu ÚV (předtím tajemník byra ÚV), O. Černík byl vyloučen z KSČ. V diskusi odmítl G. Husák pokus V. Biĺaka, K. Hoffmanna, A. Indry a dalších informovat celou veřejnost o dopisech a jeho signatářích, kteří pozvali armády Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968. V závěru byla přijata rezoluce „K aktuálním otázkám jednoty strany“.

Mimořádná schůze předsednictva ÚV KSČ se bezprostředně po zasedání pléna ÚV zabývala otázkami členství v KSČ a problémem publicity o tomto právě skončeném plénu.

Dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ a zmíněné zasedání definitivně uzavřelo období tzv. Pražského jara a zahájilo proces totální normalizace života celé společnosti se všemi průvodními znaky teorie a praxe neostalinismu.

1987 – Na Den lidských práv se konala demonstrace u Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze.

1988 – Na Den lidských práv proběhlo (poprvé) s úředním povolením na Škroupově náměstí v Praze na Žižkově shromáždění nezávislých iniciativ; povolenou manifestaci organizovala Charta 77 spolu s některými nezávislými iniciativami jako Demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu, Klub Johna Lennona.

1989 – Nově ustavená (21členná) federální vláda v čele s M. Čalfou, v níž poprvé byli komunisté po 41 letech v menšině (jen 10 členů KSČ, z nichž tři ještě ukončili do ledna 1990 členství v KSČ, 7 nestraníků, po dvou za socialisty a lidovce), složila slib do rukou prezidenta G. Husáka; byl to jeho poslední oficiální akt. Vznikla "vláda národního porozumění".

1997 – V. Havel se stal oficiálním kandidátem na další pětileté prezidentské období.

2004 – Zemřel Karel Rektorys, český matematik (* 4. února 1923)

2006 – Zemřel Augusto Pinochet, chilský diktátor (* 25. listopadu 1915)

Svátky:

Svátek mají Julie a Eulalie.

V občanském i církevním kalendáři má dnes svátek Julie. Toto jméno má latinský původ a jeho základem je rodové jméno slavného římského rodu Iuliů, kam patřil i Caesar. Původní význam tohoto jména je dnes již nejasný. Někdo je vykládá jako "vlasatý, zářící či mladý", jiný jako "božský". Kde je pravda, těžko říci.

Dnes připomínaná Julie byla mučednicí, která zemřela se svou přítelkyní Eulalií v roce 304 v Méridě. Ta má shodou okolností dnes svátek v kalendáři církevním. Až v Řecku má počátky toto u nás nezvyklé jméno, jež znamená "dobře mluvící" či "blahořečící" - my bychom řekli "výřečná". Toto jméno se u nás používá již jenom ojediněle a v našem starším kalendáři bychom je našli 12. února, kdy jsme si také obšírněji připomněli její mučednický příběh. Dnes se ještě zmíníme o jedné památce na tuto mladičkou mučednici.

Čtenář této knihy si možná pamatuje, že sv. Eulalie zemřela v peci. Španělský výraz pro "pekařskou pec" je horno, proto kaple, jež dosud stojí před kostelem sv. Eulalie v Méridě, nese název Horno de Santa Eulalia. Ten si už jistě každý snadno přeloží. Pec svaté Eulalie je tam k vidění dodnes a v kostele je možno číst tento nápis: "Věnován ne Martovi, nýbrž Ježíši Kristu a panně a mučednici Eulalii, jíž byl tento chrám nově zasvěcen." Tento svatostánek patřil totiž dříve bohům pohanským. Nechala jej postavit jakási Vetila římskému bohu války Martovi. O tři století později byl chrám věnován dnes nejpopulárnější španělské světici Eulalii. Úcta k ní je kromě Španělska velká i ve Francii a v Africe.

Dnešní den se od revoluce ve Francii nazývá Libertas a shoduje se i s dávnou římskou slavností Lux mundi, pořádanou taktéž dnešního dne. Libertas je bohyně svobody, jejíž planoucí pochodeň naděje září i v nejtemnějších chvílích. Alespoň to tak hlásali revolucionáři. Její nejznámější socha zdobí přístav v New Yorku.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze