Vzpomínáček - 1. ledna - Michéle Mercier

Karel markrabětem moravským, dvorský řád Ferdinanda I., zavedení dolnorakouských měr a vah pro Čechy, tereziánský trestní zákoník, první český čtenářský spolek, Matice česká, první číslo Národních listů, staroměstský orloj po rekonstrukci, Wilhelm Canaris, Eduard Bass, korunová měna, Jan Opletal, Hewlett-Packard, Michéle Mercier, Jaroslav Ježek, boje o Rudu a Bílou Cerkev, zákon o čs. federaci v platnosti, Listy, Maurice Chevalier, František Běhounek, prohlášení Charty 77, Rallye Paříž-Dakar, mezinárodní soustava SI, amnestie 1990, novoroční projev Václava Havla "Naše země nevzkvétá", volná tvorba cen, Česká republika a Slovenská republika, vytvořena Eurozóna, US–DEU ukončila svou činnost...

Události:

1334 – Král Jan Lucemburský udělil svému prvorozenému synovi Karlovi titul markraběte moravského. Poměry v Českém království byly neutěšené, postupně se Karel seznamoval s místními právy a zvyklostmi. Nejdříve se soustředil na restituci královského majetku. Čekala ho obnova panovnické moci a právního stavu.

1527 – Ferdinand I. vydal tzv. dvorský řád(Hofstaatsordnung), který se stal zárodkem pro vytvoření centrálních úřadů ve Vídni (protiváha zemských úřadů). Vznikla tajná rada (zahraniční politika), dvorská komora (finance) a v listopadu 1556 vojenská rada. Narazil na odpor stavů v jednotlivých zemích.

1765 – Patent Marie Terezie zavedl dolnorakouské míry a váhy pro Čechy, když na Moravě již platily od 6. února 1758. Dosavadní roztříštěnost metrologických systémů byla velkou brzdou hospodářského rozvoje monarchie. Dobrá myšlenka narazila však na odpor českých stavů. Proto Josef II. v roce 1785 povolil návrat k českým mírám.

1770 – Začal platit tereziánský trestní zákoník; sjednocoval trestní právo českých a rakouských zemí.

1818 – V Radnicích u Rokycan byl založen místním farářem A. J. Puchmajerem první český čtenářský spolek; vlastní činnost zahájil 28. září t. r. Podle jeho vzoru bylo založeno do roku 1820 dalších sedm čtenářských spolků (Chlumec nad Cidlinou, Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Úvaly, Prachatice, Spálené Poříčí, Nepomuk).

1831 – Z iniciativy Sboru pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české vyšlo v muzejním časopise provolání Vlastencům národní literatury naší milovným (podepsali jej mj. i J. Jungmann, F. Palacký, J. S. Presl a kníže R. Kinský), které vyzývalo k založení zvláštního peněžního fondu nazvaného Matice česká (název byl ohlasem jména nedlouho předtím založené srbské vydavatelské organizace), jenž by sloužil k "vydávání dobrých českých knih, buďto vůbec prospěšných, buď i vědeckých, aneb krasořečených". Přispěvatelé (složili alespoň 50 zlatých, buď najednou, nebo ve splátkách) se stali tzv. zakladateli tohoto českého muzejního nakladatelství s nárokem na 1 výtisk každé knihy, kterou Matice česká vydá; v prvním roce měla pouze 32 zakládajících členů, avšak v roce 1847 již 2329. V Matici vyšel například Jungmannův Slovník česko-německý (1836-1839), Šafaříkovy Slovanské starožitnosti (1836-1837) a Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (1848-1876). Matice česká působila do roku 1949.

1861 – Vyšlo první číslo Národních listů, v němž F. L. Rieger nastínil český politický program obsahující požadavek národní rovnoprávnosti, občanských práv a rozsáhlé samosprávy.

1866 – Po mnohaletých rekonstrukcích byl uveden do provozu staroměstský orloj v Praze; původní orloj byl doplněn soškami dvanácti apoštolů s Kristem (autorem E. Veselý, 1864) a kalendářní deskou J. Mánese (1865), která byla v roce 1882 nahrazena kopií.

1887 – Narodil se Wilhelm Canaris, německý admirál († 1945)

1888 – Narodil se Eduard Bass, český spisovatel a novinář († 2. října 1946)

1900 – Začala platit (jako výhradní platidlo) korunová měna (poměr staré zlatky k nové koruně byl stanoven 1 : 2).

1915 – Narodil se Jan Opletal, student, zabit při protinacistické demonstraci († 11. listopadu 1939)

1928 – Člen Hlinkovy slovenské ludové strany V. Tuka uveřejnil v tiskovém orgánu této strany Slovákčlánek V desiatom roku Martinskej deklarácie (často nazývaný Vacuum iuris), v němž se snažil dokázat, žeDeklarace slovenského národa z 30. října 1918 měla nezveřejněnou doložku, podle níž po 10 letech existence společného státu nastane "vacuum iuris", právní "prázdno", přestane platit ústava i zákony a bude na Slovácích, jak dál rozhodnou o svém dalším osudu. Tuka byl označen za maďarského agenta, zbaven poslanecké imunity, v lednu 1929 zatčen a v říjnu t. r. odsouzen na 15 let těžkého vězení.

1938 – Předseda agrární strany R. Beran uveřejnil v deníku své strany Venkov článek, v němž označil dohodu s Němci "za příkaz doby" a navrhl vstup Sudetendeutsche Partei (i Hlinkovy slovenské ludové strany) do vlády.

1939 – V USA byla založena firma Hewlett-Packard.

Narodila se Michéle Mercier, francouzská herečka.

"Božská Angelika", tak jí možná nazývají stále Ti, kdo mají na paměti její pětidílnouromanticko-dobrodružnou ságu ze života Angelique de Sancé de Mounteloupe, hraběnky de Peyrac a markýzy de Plessis Belliére, i když tato talentovaná a krásná žena hrála ve spoustě jiných zajímavých filmů po boku známých světových herců... stále pro většinu diváků zůstává tou jedinou.

Michéle, Joselyn, Yvonn, Renné Mercier je francouzská herečka narozena na nový rok 1939 v Nice. Pocházela z velmi dobře situované rodiny.

Ve škole, kterou navštěvovala byla premiantkou, a jako téměř každá mladá dívka milovala balet, který také velmi dlouho studovala.

Svou perfektně rostlou postavou, dlouhýma nohama, jako by byla pro baletní scény předurčena, i když...

Michéle se dostala pouhou náhodou k malé filmové roli, a její touha se obrátila jiným směrem. Stát se herečkou. Po příjezdu do Paříze začala studovat herectví, a prostřednictvím baletu se vypravila i na dlouhodobou stáž do Anglie.

V roce 1957 se setkává s režiserem D. de La Patelliére, který jí obsadil do filmu „Pomsta z hrobu“ a následně ještě v tom samém roce hrála v dalším filmu z uměleckého prostředí manekýnek a hereček: „Dejte mi mou šanci“. Od této chvíle se začala velmi slibně rozvíjet její počínající filmová kariéra. Hraje nejen ve francouzských, německých, ale i italských filmech. Byly to filmy romantické, dramatické, horrory, ale i thrillery. Michéle byla často obsazována i do rolí vyzývavých žen, prostitutek, tzv. potvor, a i v těchto rolích měla veliké štěstí na herecké partnery. Hrála po boku takových jmen jako byli: Ingrid Bergman, Jean Gabin, Robert Hossein, Virna Lisi, Marcello Mastroiani, a výborné režisery jako byli F. Truffaut, Ch. Jacque, M. Monicelli, A. Litvak, nebo B. Borderie. Nejznámější její filmy jsou: Střílejte na pianistu, Cassanova 70, Pod africkým sluncem, Lady Hamiltonová, Roma Bene, a sága o Angelice.

Když roku 1964 probíhaly kamerové zkoušky na natáčení pětidílného seriálu, a především na titulní představitelku podle románové předlohy manželů Anne a Serge Gollonových „ Angelique“, byla vybrána do hlavní role Michéle. To byla její životní role, která bohužel poznamenala celý její další herecký, ale do určité míry i soukromý život. I když po Angelice natočila ještě několik filmů, byla její tvář neustále spojována s její Angelikou de Sancé de Montelloupe - Plessis Belliere. Mercierová ukončila svou kariéru poměrně brzy. Bylo jí necelých 34 let.

Michéle byla dvakrát provdána. Ani jedno z manželství se jí nevydařilo.Po druhém rozvodu odjíždí na nějaký čas do USA, kde pracovala ve filmových studiích. Jejím přítelem, obdivovatelem, a později snoubencem se na krátké dva roky stal obchodník Adrien Jancu, se kterým se seznámila ve Švýcarsku, a který zemřel na rakovinu těsně před jejich avizovanou svatbou.

Čas od času je Michéle zvána do TV a objevuje se v tématicky různých pořadech, o baletu, anebo herectví. Vydala knihy - rok 1987 „Angelika se ztraceným srdcem“. V roce 1998 dostala nabídku, kterou s velikou radostí přijala. Byla jí nabídnuta v Itálii role tanečnice Rachel ve filmu „La rumbera“ , který režíroval F. Vivarella. V roce 2002 napsala další knihu „Já nejsem Angelika“.

1942 – Zemřel Jaroslav Ježek, český hudební skladatel (* 25. září 1906)

1944 – 1. československá samostatná brigáda v SSSR se účastnila bojů o Rudu a Bílou Cerkev, při nichž utrpěla značné ztráty. K dalším bojům došlo ve dnech 3. ledna až 7. března na pravobřežní Ukrajiněu Žaškova.

1969 – Vstoupil v platnost zákon o čs. federaci. Prezident republiky jmenoval první federální vládu. Předseda O. Černík, místopředsedové P. Colotka, S. Falťan, F. Hamouz, V. Valeš, K. Laco; ministři - zahraničních věcí J. Marko, národní obrany M. Dzúr, vnitra J. Pelnář, plánování F. Vlasák, financí B. Sucharda, zahraničního obchodu J. Tabaček, práce a sociálních věcí M. Štancel´; předsedové výborů – pro ceny J. Typolt, pro technický a investiční rozvoj M. Hruškovič, pro průmysl J. Krejčí, pro zemědělství a výživu K. Boďa, pro dopravu F.Řehák, pro pošty a telekomunikace M. Smolka, pro tisk a informace J. Havelka, ministři B. Kučera a J. Pauly.

1971 – V Římě začal vydávat bývalý ústřední ředitel Čs. televize Jiří Pelikán (1923 – 1999) časopis čs. opozice s názvem Listy, které se až do konce roku 1989 dostávaly k mnoha čs. čtenářům konspirativní cestou. Jejich šéfredaktor byl nejprve po srpnové v roce 1968 poslán do Itálie jako kulturní atašé čs. velvyslanectví, byl však vyloučen z KSČ a z ÚV KSČ, kam byl zvolen na XIV. mimořádném sjezdu v srpnu 1968. V roce 1969 požádal o politický azyl. V redakci Listů mu pomáhali četní členové redakčního kruhu, jejichž složení se v různých časových obdobích obměňovalo. Ze statistiky 19 ročníků časopisu vyplývá, že v něm bylo otištěno 5713 příspěvků, na nich se nejvíce podíleli (pořadí prvních deseti): A. J. Liehm, Z. Hejzlar, L. Vaculík, V. Tosek, Z. Mlynář, J. Hochman, M. Šimečka, F. Janouch, J. Ruml a V. Havel. Poté, kdy byl J. Pelikán zvolen poslancem Italské socialistické strany do Evropského parlamentu, ujal se vedení redakce od roku 1982 bývalý komentátor Čs. televize Vladimír Tosek (zemřel v prosinci 1987 ve věku 68 let) a po jeho smrti spisovatel Čestmír Vejdělek (*1925), bývalý redaktor a ředitel nakladatelství Mladá fronta, Státního nakladatelství dětské knihy, od roku 1972 perzekvován a v roce 1977 emigroval do Německé spolkové republiky, kde žije dosud.

1972 – Zemřel Maurice Chevalier, francouzský zpěvák (* 12. září 1888)

1973 – Zemřel František Běhounek, český fyzik a spisovatel (* 28. října 1898)

1977 – Vydáno Prohlášení Charty 77 vyzývající normalizační režim, aby na legálním základě umožnil demokratickou otevřenou diskusi; podepsáním tohoto textu (původně jen 239 signatáři, například P. Kohoutem, F. Krieglem, L. Vaculíkem, D. Němcovou, F. Pavlíčkem, O. Ornestem, O. Bednářovou, M. Hüblem, P. Uhlem, J. Dienstbierem aj.) vzniklo v prosinci 1976 občanské hnutí s širokým politickým spektrem, v němž se setkali vyloučení komunisté, ale i zásadní odpůrci komunismu. Náplní činnosti Charty byl občanský dohled nad dodržováním lidských práv v Československu, upozorňování na nezákonnosti a porušování ústavy a snaha o jejich zahraniční publicitu. Na veřejnosti zastupovali Chartu tři mluvčí; prvními byli bývalý ministr zahraničí J. Hájek, filozof J. Patočka a dramatik V. Havel. Do roku 1989 vydala Charta 572 dokumentů, prohlášení podepsalo 1883 signatářů. Po listopadu 1989 docházelo k rozporům mezi aktivisty Charty, morální autorita se postupně vytrácela, takže nakonec 3. listopadu 1992 ukončila svou činnost.

1979 – Byl zahájen 1. ročník nejtěžšího a nejdelšího automobilového závodu – Rallye Paříž-Dakar.

1980 – V Československu vstoupily v platnost nové základní měrné jednotky vycházející z mezinárodní soustavy SI.

1990 – Vyhlášena rozsáhlá (vůbec největší v celé poválečné historii) amnestie, jež se týkala zhruba dvou třetin všech vězňů v tehdejších věznicích (z celkového počtu 31 tisíc osob ve výkonu trestu). Bylo propuštěno celkem 23 260 osob, dalším vězňům byl trest zmírněn. Amnestie již po svém vyhlášení vyvolala silně negativní reakci veřejnosti, která se s rychle narůstající kriminalitou ještě prohloubila.

Václav Havel přednesl svůj novoroční prezidentský projev. Byl první, jedinečný a úplně jiný, než ty, které v Československu pronášeli po čtyřicet let komunističtí prezidenti. "Naše země nevzkvétá"

1991 – V ČSFR byla zavedena volná tvorba cen.

1993 – Se zánikem Československa vznikly nástupnické státy Česká republika a Slovenská republika.

1999 – Na základě Smlouvy o Evropské unii byla vytvořena Eurozóna, kdy 11 zemí unie začalo v bezhotovostním styku používat euro.

2011 – Středo-pravicová strana Unie svobody–DEU ukončila svou činnost a vstoupila do likvidace.

Svátky:

Nový rok. Svátek mají Eufrozina/Euphrosyne (Alexandrijská), Fulgentius (z Ruspe), Řehoř(Nazianský Starší).

Nový rok... Tak se nazývá první den každého nastávajícího roku, což ovšem nebývalo vždy a všude. Novoroční první leden jsme zdědili po starých Římanech, kteří jeho příchod oslavovali stejně vesele jako my. Dávali si dokonce novoroční dárky, kterým říkali strenae. Naproti tomu Keltové, naši dávní předchůdci ve střední Evropě, světili Nový rok kolem prvního listopadu a zdá se, že na jeho počest prováděli obřady spíše pochmurné. Starověcí Židé naopak ohlašovali Nový rok halasně a slavnostně prvního dne měsíce tišri, tedy přibližně prvního září. Z nejvyššího vrcholku chrámu troubily stříbrné trouby od svítání do západu slunce. Také ostatní starověké národy slavily Nový rok v různých obdobích a rozličnými způsoby. Dokonce i v prvních staletích našeho letopočtu se v Evropě novoroční datum všelijak měnilo, ale nakonec zvítězila osvědčená juliánská tradice. Gaius Iulius Caesar byl významným a hlavně praktickým reformátorem kalendáře, a tak máme Nový rok prvního ledna.

V křesťanském kalendáři je dnes svátek Matky Boží, Panny Marie. Kromě Velikonoc si už jen vánoční svátky zachovaly oktáv, tedy liturgický sváteční týden. Vlastní den oktávu spadá vjedno se začátkem občanského roku. Římská církev stanovila na první leden právě tento mariánský svátek, památku (natale) Matky Boží. Ve Španělsku a v Galii zdomácněl v 6. století na prvního ledna svátek Obřezání Páně. V Římě se však tento svátek objevil až ve 13.-14. století, kdy se v duchu mariánských Vánoc slavil pod označeními svátek Obřezání Páně a vánoční oktáv. Tak vypadala situace až do roku 1960. Tehdy bylo stanoveno: "Prvního ledna, v poslední den oktávu Narození Páně, se koná slavnost Matky Boží Panny Marie a zároveň se připomíná, že Kristus dostal jméno Ježíš." Stejně tak se slaví tato památka ve východní církvi, a to 26. prosince, v koptském ritu 16. ledna.

Dnes nám kalendář připomíná také Eufrozinu Alexandrijskou. Narodila se kolem roku 415 v Alexandrii (Egypt) a zemřela kolem roku 470 tamtéž. Podle prastaré legendy žila jako panna téměř čtyřicet let v jednom mužském klášteře v Alexandrii pod jménem Smaragd. Uchránila své panenství a nikdo netušil, že je ženou. Teprve krátce před Eufrozininou smrtí vyšlo najevo její pravé pohlaví. Velká část jejích ostatků se dostala do opatství Beaulieu u CompiŹgne (Francie), kde se v den jejího svátku pořádají od 18. století velké slavnosti.

Dalším dnešním oslavencem je Fulgentius z Ruspe, celým jménem Fulgentius Claudius Gordianus. Narodil se v roce 467 ve vlivné rodině v Telepte (severní Afrika). Díky otcovým penězům se mu dostalo vynikajícího vzdělání. Naučil se řecky a latinsky. Posléze vstoupil do kláštera v Mididi, kde se brzy stal opatem. Přes několikeré odmítnutí přijal nakonec roku 507 biskupský úřad v Ruspe, severoafrickém městě na pobřeží Středozemního moře. Neměl to zde však vůbec lehké - v následujících letech se musel dvakrát odebrat do exilu na Sardinii. Život mu ztěžovali především ariáni, proti kterým horlivě bojoval. Bohužel pro něho neúspěšně, a tak ho roku 519 vyhnali na ostrov ve Středozemním moři podruhé. Teprve v roce 523 se mohl vyhnaný biskup konečně vrátit do vlasti. Zemřel ve svém úřadu v Ruspe 1. ledna roku 532. O jeho životě víme poměrně mnoho, mimo jiné díky autoru Fulgentiova životopisu jáhnu Ferrandovi z Kartága. Mnoho informací i moudrých myšlenek můžeme čerpat i z biskupových osobních spisů. Tento u nás poměrně neznámý světec je uctíván v Alžíru a na ostrově Sardinii. Tam ale slaví jeho svátek až 2. ledna.

Posledním dnes připomínaným světcem je Řehoř Nazianský Starší. Na svět přišel kolem roku 280 v Azianzu u Nazianzu (dnes Nenisi v Turecku). Řehoř původně patřil k sektě uctívačů Dia Hypsista, na křesťanství ho obrátila jeho žena. Prokázala mu tím velké dobrodiní a nastartovala velice úspěšnou duchovní dráhu. V roce 329, pouhé čtyři roky po konverzi, se již stal biskupem v Nazianzu. Nazianz byl obcí neklidnou a nebezpečnou, Řehoř z něj však v krátké době učinil oázu míru. Po biskupu Řehořovi zůstala i stopa hmatatelná. Ve svém působišti totiž nechal postavit osmihrannou katedrálu, jež se stala velice proslulou sakrální stavbou. Zemřel roku 374, dva roky poté, co sv. Basil Veliký jmenoval biskupem jeho syna - také Řehoře. Ten se vydal v otcových šlépějích a proslavil rodové jméno ještě více.

To bylo ovšem v dobách, kdy se ještě kněží mohli ženit.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze