S jarem roku 1983 přišla i změna pracoviště. To samo o sobě není vzhledem k tématu až tak podstatné, ale důležitá změna to byla.
Na novém pracovišti existoval spolupracovník, který měl JawuČZ 250 a zvažoval její prodej. Zvýšil jsem své spořící úsilí a v dubnu 1983 jsem se stal konečně vlastníkem mašiny. Jaká byla? Jedním slovem nádherná. Podrobnější popis? Zde je: Jawa ČZ 250, rok výroby 1958, „strašlivý“ výkon 11 koní, základní černá barva doplněná okrově žlutými boky nádrže oddělenými modrozelenými proužky, prostředkem nádrže nalepený modrobílý šachovnicový proužek, řidítka s hrazdou, nosič se snímatelnou opěrkou, blatník ozdobený velkou zelenou samolepkou čtyřlistku, lehce orezlé výfuky, tažné zařízení a přívěsný vozík PaV ve dvoubarevném žlutočerném provedení s nosičem, kde žlutý blatníček zdobila červená zástěrka. A to vše za 2500,-Kčs což představovalo cca 2 mé tehdejší čisté měsíční výdělky. Mělo to ovšem jeden malý háček, doma jsem se s touto koupí prostě nemohl pochlubit (moje maminka měla utkvělou představu, že motorky se vyrábějí jenom proto, abych se měl na čem zabít) a tak vznikl logistický problém, který předvídal už Neruda, aneb „Kam s ní?“
Naštěstí mám v životě štěstí na dobré kamarády a jeden z nich Pepa mi pomohl najít řešení – a tím byl oplocený dvůr domu, ve kterém bydlel. Přilba a rukavice našly své místo zahrabané pod harampádím ve sklepě doma a můj život ilegálního motorkáře mohl začít. Jakmile jsem přišel z práce a bylo trochu příznivé počasí, vyběhl jsem z bytu, kde rodiče nic netušili, zaběhl do sklepa, vyzvedl přilbu, doběhl k Pepovi na dvůr a dobrodružství mohlo začít. A děly se věci.
Na svůj stroj jsem si musel zvykat a to přinášelo různé, z dnešního pohledu komické, situace, ze kterých jsem se učil. Některé z nich popíšu.
Krásné slunečné odpoledne, prázdná rovná ulice a já se opájím akcelerací (motorkáři vědí o čem je řeč), nicméně rovinka končí téčkovou křižovatkou a bubnové brzdy nepatří k nejúčinnějším (to mi ovšem došlo trochu pozdě), co se dá dělat na silnici se už nevejdu, skok přes obrubník, trávník odbočení na chodníku, a sakra co tu dělá ta mamina s kočárem, no vyhnul jsem se jí, zpátky na trávník, mezi stromy, hup z obrubníku dolů zpátky na vozovku a Pavlík to pro tentokrát ustál (příště to chce dřív ubrat plyn).
Jiný den, opět prosluněný a projížďka městem. Koho to nevidím? Kamarád Mirek. „Ahoj Mirku. Chceš hodit domů?“, nadhazuji otázku. „Že váháš,“ opáčí Mirek a ležérně usazuje svých téměř 100 kilo váhy na tandem (přilba v té době ve městě nebyla pro spolujezdce povinná). Tlumiče podklesly pod vahou a já dávám plynem všem 11 koním povel k zátahu. Motor zabral a stroj vyrazil. „To byl odpich co“, hulákám pyšně za sebe, ale motorka je podezřele lehká. Kouknu do zrcátek a vidím, jak se Mirek sbírá ze země a oprašuje kalhoty. No nic, chce to více citu na spojce. Druhý pokus už je v pohodě a Mirek ve zdraví doma.
Opět se projíždím a začíná se smrákat, měl bych si pospíšit, než padne tma. Přede mnou je železniční přejezd. Přece nebudu ubírat, jsem pořádný jezdec. Stavím se do stupaček a hop....... Dosedám a cítím, že něco není v pořádku – chybí sedlo. Při tom skoku prostě ulítlo. Ty uchytávací háčky vzadu, které na něm už kdysi dávno odrezly, tam zjevně nebyly pro legraci. Zacvakávám sedlo do jediného funkčního úchytu a vím, že příště musím být opatrnější, alespoň do té doby, než koupím nové sedlo.
Potřebuji něco přivézt z Pardubic a tak připojuji PaV a vyrážím z Hradce směr Pardubice. Je krásný letní den, suchá a prázdná silnice (ano to skutečně v oněch dřevních dobách existovalo) a já se kochám. V hlavě se mi stále vnucuje poučka, že s přívěsným vozíkem se nemá jet víc jak 70km/h, ale kdo by to bral vážně, jsem přece nějaký pilot, silnice je rovná tak co. Přidávám plyn, rychlost stoupá, ručička tachometru atakuje 100km/h a jde dál. Rychlost je opojná, když náhle vozík nadskočí na lehké nerovnosti a hodí ho to stranou, následné rozkmitání je už jenom logickým důsledkem. Zuřivě se snažím srovnat směr, ale výkyvy jsou neúprosné. V hlavě mi bleskne další poučka „když PaV začne skákat, přidej plyn“. Hmm, dobrá rada, ale já už jedu na plný a přidat prostě nejde. A tak ubírám, kmity jsou čím dál větší a silnice mi začíná být úzká (ještěže je nulový provoz). Nakonec se mi podařilo zpomalit natolik, že se PaV srovnal a já jsem dojel. Od té doby jsem už experimenty s překročení sedmdesátky zvláště s prázdným přívěsem neprovozoval.
Rok 1983 byl pro nás motorkáře významný ještě jednou věcí. Družstvo Tvar Pardubice vrhlo na trh zcela nový model integrální přilby Cassida GT za 650,- Kčs. Podniková prodejna byla kousek od mého pracoviště a odolat prostě nešlo. Že byla větší, než moje hlava potřebovala? Kdo by řešil takový detail. Vždyť to byla integrálka!!!!! Že to plastové hledí nic nevydrželo a bužírkové lemování na něm nedrželo? No a co, ale na pohled byla úžasná (pochopitelně jen do okamžiku, dokud se v dohledu neobjevila nějaká Boeri apod., ale to byl opravdu vzácný úkaz.). Prostě byla velká, byla žlutá a byla MOJE!!!
…....pokračování příště
