Rozhodl jsem se, že sepíšu své zkušenosti s motorkou. V porovnání s dneškem jsem vlastně prožil motocyklový pravěk a tak sepsáním svých útržků paměti třeba potěším své vrstevníky s podobnou zkušeností a pobavím i ty ostatní.
Už jako dítě jsem byl motorkami přitahován. Namátkou dodnes si pamatuji své červené trenýrky v mateřské škole s obrázkem závodní motorky na kapsičce. Dodnes nesplněným snem bylo vlastnictví stříbrného modelu motorky se sidecarem z produkce firmy Matchbox. A ty pocity štěstí, když mě táta vezl přes oranici na jednosedadlovém Pionýru, či cesta s dědou na jeho bílé služební Jawě 250 Sport, jsou prostě nepopsatelné a nepřenosné.
Nicméně má vlastní zkušenost za řidítky přišla až v mých 17 letech, kdy jsem konečně nastoupil do autoškoly, abych získal řidičský průkaz skupiny A a B. Mí vrstevníci v té době již jezdili na Pionýrech a já jim jenom tiše záviděl, ale bez řidičáku jsem si netroufal to zkusit ani nikde v ústraní. A pak to přišlo. Jednoho (tuším) březnového dne roku 1981 přišel den D. Před školou v Hořicích stála na silnici červená Jawa 250 zvaná panelka a u ní cca metrákový chlap ve vaťákách ve žluté přilbě a červeným trojúhelníkem autoškoly na zádech – můj instruktor. Po odpovědi na můj pozdrav vyhrkl:“Už jsi na tom někdy jel?“
„Ne“, odvětil jsem.
„Aha! A na Pionýru jsi jel?“
„Ne.“
„Hmmm, a na kole jezdit umíš?“
„To jo.“
„Tak alespoň něco. Takže tohle jsou řidítka, tady se řadí, tohle je spojka, tohle je brzda, tady je spínací skříňka, takhle se to startuje……. Tak to nastartuj, bacha ať tě to nekopne, a jedem.“
A tak jsem vyrazil na svoji první jízdu do ulic Hořic. Ano čtete dobře, do ulic, žádný cvičák se nekonal a celý praktický výcvik obsahoval celkem 8 hodin jízdy v provozu. Jednotlivé jízdy jsem si docela užíval bez nějakých problémů, pouze jednou jsem vjížděl do křižovatky, hlavní silnice se stáčela doprava a já jsem měl odbočit doleva na vedlejší. Pro úplnost dodávám, že blinkry výukový motocykl měl, nicméně jako žáci jsme je nesměli požívat a museli jsme ukazovat změnu směru rukou, což v minimální rychlosti s metrákovým chlapem za zády nebyla žádná legrace. Čili standardní situace, do které zprava přijížděl náklaďák. Vyhodnotil jsem situaci, že to stihnu a potáhl za plyn…… a pak to přišlo. Metrák za mnou se postavil celou svoji vahou na zadní brzdu, vymáčkl spojku, volnou pěstí mi začal bušit do přilby a do řevu vytočeného motoru ječel:“Jestli tě fotr doma nemlátí, tak já budu. Chceš nás zabít?“ Lidé na chodníku ztuhli, náklaďák nás v klidu minul a já špitnul: „Bych to stihnul.“ „To už víckrát nezkoušej,“ byla odpověď, „a jeď.“
Výcvik utekl jako voda a přišel den závěrečných zkoušek. Testy i jízdu autem jsem zvládl bez problémů a přišla závěrečná jízda na motorce. Komisař za mně usedl a řekl: „Jedem.“ Nervozita ze mě spadla hned po startu. Tu jízdu jsem totiž absolvoval na trati legendárních 300 zatáček Gustava Havla. Úplně jsem zapomněl, že za sebou mám komisaře, že jsou nějaké limity pro jízdu v obci a jenom jsem si to užíval. V duchu jsem si opakoval: „Kdoví kdy se zase takhle svezeš?“ Že bych mohl v dohledné době mít vlastní motorku bylo i s ohledem na postoj mých rodičů absolutní sci-fi. Ze snění mě probral lehce roztřesený hlas komisaře v jedné ze zatáček: „Nemusíš tak spěchat, máme času dost.“ A tak jsme do cíle dorazili výrazně dříve, než byl předpoklad na dobu jízdy, ale byl jsem uznán způsobilým a řidičák byl v kapse. Teď přede mnou stálo vyřešení otázky, kdy a jak ho konečně uplatním. Ale o tom někdy příště.
