Znáte ty nervózní přetažené ženy ploužící se od ničeho k ničemu po chodbách nemocnice? Ne, nejsou to pacientky, ale některé už mají na nějakou tu psychosomatickou chorobu slušný náběh. Hádáte správně, řeč bude jak jinak o některých zdravotních sestrách.
S jakými ideály asi podávaly přihlášku na obor Zdravotní nebo moderněji Všeobecná sestra? S čím vstupovaly do praxe? „Chci pomáhat lidem…“ Zní to jako klišé. A jak to kolikrát vypadá po letech? „Ach jo, ta ženská na trojce je uplně mešuge. Já už z ní rostu! Ta mě tak s…“ I takhle může vypadat otrávenost z práce nebo v horším případě syndrom vyhoření.
S takovouto realitou jsem byla nejen u sester, kterých jsem samozřejmě pár stihla poznat ještě před studiem na zdravotnické škole, konfrontovaná už odmala. Když připočítám také nelehké dva roky, kdy mi umírala před očima babička a péči o ní, myslím, že jsem už předem viděla také odvrácenou stranu, kterou ošetřovatelství přináší. Kromě toho na mě ale samozřejmě čekala další nepříjemná překvapení, která mi připravila hned první praxe na interně.
Bezmoc a beznaděj. Únava. Boj s pasivitou některých pacientek. Sebevědomí zadupané do země. Tolik pocity. Konkrétní zkušenosti si snad raději nechám pro sebe, protože jsou pochopitelně nepřenositelné. Až tehdy mi plně došlo co na každou sestru na tomto oddělení doléhá a podle povahy každé z nich je pak dál formuje. Takovéto první zážitky by nejspíš kdekoho odradily. Mě ale kupodivu naopak posílily.
Proč? Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že „ta čarodějnice“ si váží mojí práce víc než kdokoliv předtím. Paní, která odmítala brát léky na bolest, se o pravém důvodu zmínila také právě mě a lékař potom mohl její problém řešit. Chlap, který podle ostatních kolegyň myslí něčím jiným než mozkem, mě podpořil a dodal mi sílu dál bojovat s kostlivci ve skříni. Pacientka označovaná také nepříliš lichotivě kvůli svojí obezitě se mnou zase vtipkovala.
Stačí tak málo. Zkusit najít s lidmi společnou řeč. Jde to. Přestože jsme zvlášť na souvislé praxi měly podobnou pracovní zátěž jako sestřičky, vždy se našla příležitost s pacientem promluvit. Minimálně ranní práce obnášející přestlání a u některých hygienu takový časový prostor máme. Když se to u někoho povede, může být takový rozhovor cenným zdrojem tolik potřebné psychické energie a umožní „dobít baterky“. Zrovna ve zdravotnictví to do jisté míry jde. Když pracujete na standardním lůžkovém oddělení, nemíjíte se s lidmi jako třeba pokladní v hypermarketu. Tak proč toho nevyužít?
