Zažij na vlastní kůži! Bezbariérovost Univerzity Pardubice...

Jaké je to ztratit zrak, nebo se ze dne na den ocitnout na invalidním vozíku? Na tuto otázku se  mnoho lidí bojí jen pomyslet. Mě ovšem vrtala hlavou daleko konkrétnější myšlenka. Jaké to bude, když se zkusím pohybovat bez zrakové kontroly, případně na vozíčku, po knihovně a aule Univerzity Pardubice? Právě toto jsem si spolu s dalšími studenty vyzkoušela při zážitkovém semináři.  

Hned na začátek si dovolím zmínit jeden poměrně podstatný detail. Protože Fakulta zdravotnických studií není součástí univerzitního komplexu, místní prostory příliš neznám. Tím pádem pro mě už tak neobvyklý pohyb se škraboškou na očích případně „na kolečkách“ znamenal dvojnásobnou výzvu. K tomu však až později. Jako první jsem si totiž zkusila jaké je to mít „pouze“ závažné oční vady. 

Znáte ten plakát s fotkami Prahy „jak je vidí člověk s glaukomem, výpadkem poloviny zorného pole nebo třeba výrazným astigmatismem“? Po dnešku už vím jedno. Dokud nezkusíš na vlastní kůži, neuvěříš. Hned při nasazení prvních brýlí omezujících periferní vidění mě totiž napadlo jediné. Tady jsem možná v relativním bezpečí, ale jak náročné by s touhle vadou asi bylo třeba přecházení silnice? Vždyť bych se nemohla pořádně rozhlédnout! Opravdové překvapení mě ale čekalo, když jsem přešla k vedlejšímu stanovišti – hmatovým hrám. Tady už naplno zjistím, jaké je to nevidět. 

Protože ráda čtu, hned mě zaujaly „plastické“ knihy. Tak schválně, jestli poznám, co je na obrázku... „Nechám se podat.“ „Tak já vám napovím. Je to takové drobné ovoce.“ No jistě. Jahody. No nic. Zkusíme další obrázek. Aha, vlnky. A něco, co svojí hrubostí připomíná smirkový papír. Písek. „Tohleto je asi pláž...“ V tu chvíli už mi pomalu začalo docházet něco, co mi ulehčilo další „čtení hmatem“. Ta kniha asi bude něco jako kalendář. Nemýlila jsem se, protože následující obrázky s podzimní a potom i zimní tématikou jsem už poznala bez problémů. To, co jsem se rozhodla prozkoumat, ale mělo teprve přijít...

Právě se uvolnil vozíček. „Schválně si zkuste projet dveřmi na dámský záchod, otočit se a dostat se zpátky“, dal mi první úkol můj průvodce. Bramo zavírá samo. Pro vozíčkáře, který už si trochu zvykl, to asi nebude ten největší problém. Mě ale hledání toho správného grifu zabralo nejméně dvě minuty. Teď ještě zjistit, jak se na pár metrech čtverečných otočit (a přitom nenarazit do umyvadla). Uf, povedlo se. Dokonce jsem se i ze dveří dostala poměrně snadno. Poté jsme se vydali do míst, kde jsem před necelým rokem dělala přijímačky. Právě tam jsem si všimla na první pohled skoro nepostřehnutelných detailů, které ovšem handicapovanému studentovi mohou pěkně znepříjemnit život.

Asi začnu posilovat. Preventivně. Vyjet šikmou plochu mi z důvodu mé netrénovanosti dalo dost práce. Ručičky jak sirčičky? Někteří handicapovaní je bohužel minimálně ze začátku mají. A co teprve práh? Ne. Takhle to nepůjde. Že bych zkusila necouvávat jako z autem? Nakonec se mi povedlo otočit tak, abych na něj najela kolmo. Tak tohle asi nebude bezbariérová škola... Z chodby plné nástrah se už proto raději vracíme zpátky.

Měla jsem štěstí. Krátce poté, co jsem se zase postavila na nohy, se z procházky potmě vrátila skupinka mých kolegů. Jaké to asi bude jít jen za hlasem, který navíc v dalších zvucích z okolí zaniká? Zvláštní, protože po několika krocích už prakticky nevíte, odkaď jste vyšli, a kde se zrovna pohybujete, protože se soustředíte prakticky jen na navigaci slečny z TyfloCentra. Mám štěstí, povedlo se mi najít koberec a po něm se podle jejích pokynů dostat ven. „Teď půjdete podél zdi k dalším dveřím.“

Jak jsem zjistila, dostali jsme se do knihovny. „Projdete rámem?“ No zkusím to. Hurá! Povedlo se!  Zorientovala jsem se opět podle navigování a klapání holí mých kolegů. I tahle opora už ale za chvilku skončí. „A teď už vám nebudu cestu popisovat. Maximálně občas tlesknu. Pojďte za mnou zpátky odkaď jsme vyšli.“ To je teprve výzva...

Hned na začátku cítím něčí ruku na mém rameni. Je to naše průvodkyně a musela mě nasměrovat podobně jako o pár vteřin později některého z mých kolegů za mnou. Konečně jsem se chytla toho správného klapání. Uf. Slepá bábo, slepá bábo, chyť si mě. Já naštěstí nikoho nechytám a slepá budu už jen chvíli. Jenže jakou? Tlesk... Tlesk... klap klap klap

„Tak a kdo se dotkne holí mojí nohy, může si sundat škrabošku.“ To už jsme opravdu na místě? Vždyť jsem pomalu ani nepostřehla, že jsem vyšla ven. Nato jsem zaznamenala, že se má hůl opravdu dotýká špičky něčí nohy. Byla jsem první, což ale bylo spíš dílem náhody. Navíc pohyb s bílou holí a klapkami na očích rozhodně nebyl žádný závod.

První můj pohled po „odslepení“ směřoval na hodinky. Ukazovaly přesně poledne, což znamená nějaké čtyři minuty, než mi pojede autobus. Naštěstí je zastávka vzdálená asi jen 50 metrů od školy. Proto jsem měla dostatek času se rozloučit. „Nashledanou...“ A nezbývá si než přát, abych se do TyfloCentra (samozřejmě v jiné roli než v jiné roli než jako klientka) znovu podívala.

Proč? Upřímně, o hlavním komplexu pardubické univerzity jsem měla trošku jinou představu. Tím myslím hlavně o přístupnosti jednotlivých prostor na vozíku. Říkala jsem si, že by měl být přece jen co se týče bezbariérovosti lépe zařízený než budova Fakulty zdravotnických studií v Černé za bory, protože je tu větší pravděpodobnost výskytu takto handicapovaného studenta (ačkoliv i na naší fakultě by se třeba mohl vyskytnout někdo handicapovaný, třeba pedagog – vozíčkář). Sice bych se možná v případě vážného úrazu naučila spoustu věcí zvládnout téměř bez problémů, ale přesto si myslím jedno. Především architekti by měli svou stavbu zkusit. Na vlastní kůži.