Vzpomínka na Vagón aneb. Proti fašismu trochu jinak

„Ségra, když tu seš celej den doma, pomůžeš mi aspoň s projektem na děják?“ To se zase někomu nechce psát deset až patnáct stran na téma Holocaust… Ne proto, že by snad byl můj drahý bratr sympatizantem nějaké extrémistické strany, ale prostě a jednoduše se mu nechce. Navíc velice dobře věděl, že zrovna já mám podnětů pro tento projekt víc než dost. Před rokem jsem totiž se svou kamarádkou Kristýnou, kterou tímto zdravím, průvodcovala na jedinečné putovní výstavě Vagón. Proto jsem se rozhodla věnovat zpětně této akci několik slov…

Jelikož nejsem příliš humanitně zaměřená a nenavštěvovala jsem volitelný dějepis, měla jsem za to, že se mě nabídka na průvodcovskou práci na výstavě o Holocaustu netýká. Kristýna, která dějinám rozumí daleko lépe mě však přemluvila a já nakonec uslyšela na argument, že přece celé čtyři dny nebudu muset do školy. Koneckonců, dějepis v praxi nemusí být tak nezajímavý jako ty dvě hodiny nudy týdně kdy jsem byla nucená učit se především data (ale abych panu profesorovi nekřivdila, sem tam taky padla nějaká zajímavost, kterou jsem si vždy zapamatovala daleko lépe než letopočty…) Moje „oblíbené“ číslovky mě opchopitelně neminuly ani při čtení studijních materiálů, ale představa, že mě konečně bude aspoň někdo poslouchat, dělala jejich učení snesitelnějším. A jen tak pro zajímavost, tuto výstavu za celou dobu jejího trvání navštívilo přibližně stejné množství lidí jako zahynulo za války v koncentračních táborech (to hrůzné číslo v případě války a ohromující v případě výstavy si můžete v případě detailního zájmu najít). Malou část návštěvníků jsem pak o některých zvěrstvech druhé světové války informovala já s Kristýnou. O některá fakta a dojmy se znovu podělím i s vámi, čtenáři tohoto článku…

 Už při prvním pohledu na dva nákladní vagóny mi bylo jasné, že půjde o zcela novou neotřelou formu varování před opětovným nástupem extremismu a připomínání hrůzy Holocaustu. Vstoupila jsem dovnitř a seznámila jsem se s dvěma organizátory z Muzea SNP v Banské Bystrici. Ti mně a Kristýně vysvětlili co a jak a chvíli poté začalo slavnostní zahájení. Účastnil se ho také pan Vasil Chymčák, který ve svém projevu použil citaci z knihy E.M. Remarqua Jiskra života. Po této formalitě přišla na řadu prohlídka. Té první jsme se my průvodci zúčastnili jako hosté, abychom vše názorně viděli. Výklad se však týkal pouze prvního vagónu, a to expozičního. Zde se nacházely panely s texty o pronásledování Židů a Romů na Slovensku a osudy některých z nich. Na stěnách také mohli všímavější hosté spatřit některá protižidovská nařízení (například: "Žid nesmí vlastnin fotoaparát ani dalekohled..." nebo "Žid nesmí uzavřít sňatek s osobou nežidovského původu..." Dále tato nařízení Židům zakazovala například vykonávat některá zaměstnání a podobně...)Ten pravý šok však návštěvník zažil až ve druhém, pocitovém vagónu. Tam vždy padlo pouze několik úvodních slov a poté se promítal film. Protože jsem ho shlédla nejméně dvacetkrát, ještě stále si ho pamatuji téměř slovo od slova… Tento dokument ale nebyl v pocitovém vagónu zdaleka nejdůležitější, Host tu mohl vidět například mřížku,která vyznačovala místo pro jednu osobu ve transportu (jen tak pro zajímavost, tato plocha činila zhruba 0,75 m² ). Dalším, avšak neplánovaným pocitem, který měl návštěvník možnost zažít, bylo nesnesitelné horko. To se však ještě ani zdaleka nedalo srovnávat s vedrem, které pociťovali lidé transportovaní do koncentračních táborů. Ti na sobě totiž měli oblečené zimní oblečení (Kristýna mi vysvětlila, že v koncentračních táborech byly každému vězni zabaveny kufry). Dále se již ve voze nacházely jen dva kbelíky (jeden sloužící pro vykonání tělesné potřeby, druhý na vodu). V těchto otřesných podmínkách navíc cestovali lidé do koncentračních táborů 4, ale někdy až 14 dní. Po necelých dvaceti minutách strávených v tomto voze tak mnohým skutečně zatrnulo…   

Pokud se ptáte komu nejvíc, pak zřejmě dětem, které jsme odhadly zhruba na pátou třídu. Od paní učitelky to byl nepochybně odvážný čin, vzít je na takovouto výstavu. Výklad jsme přizpůsobili jejich věku a paní učitelka s nimi poté ještě mluvila o rasismu. Nezbývá tedy než doufat, že pokud by měl některý z těch žáků někdy nutkání připojit se k neonacistům nebo podobnému extremistickému hnutí, vzpomněl by si na Vagón a rozmyslel by se.

Příště se pokusím napsat o něčem veselejším.