O náměty na články týkající se našeho (chcete-li, doplňte přívlastek dle libosti, já tuto nutnost nepociťuji) zdravotnictví nemám nouzi. V posledním z nich jsem zmínila jedno z práv pacienta, které by bez přemýšlení vyjmenoval snad každý, totiž svobodnou volbu lékaře. Právě se svobodou jde ale ruku v ruce i zodpovědnost. A to nejen za svoje zdraví, ale určitou měrou i za celý systém.
Co se týká oné zmíněné svobody, ta samozřejmě platí i pro volbu pojišťovny. Učeně řečeno, v rámci Bismarkovského modelu financování zdravotnictví si ji povinně vybíráme a touto je za nás potom hrazená zdravotní péče ve vymezeném rozsahu. Podstatný je zvláště onen fakt, že se pojištění týká nás všech, ať už ho platí přímo potencionální pacient – osoba samostatně výdělečně činná nebo se na jeho financování podílí zaměstnavatel, případně ho například za důchodce platí stát. Teď už by doufám paní magistra Jedlinská neváhala a tu trojku, kterou jsem si na pátý pokus odnesla z předmětu Zdravotně sociální politika, by mi dala bez přimhouření obou očí. Vás, milí čtenáři, ale o přimhouření očička prosím, pokud jsem někoho urazila vypíchnutím posledně jmenované skupiny osob.
Vězte, že jsem tak učinila jen proto, že právě lidé v důchodu většinou potřebují více zdravotní péče. Ponechme nyní stranou otázku regulačních poplatků a limitu. Nehodlám tu ani polemizovat o tom, jestli je spravedlivé, že ti, kteří chodí do ordinace jen na prevenci a pro „štempl“ doplácí na lidi, kteří se chodí k doktorovi víceméně vykecat nebo v případě notorických ulejváků, kterých pravda v době krize ubylo, vyškemrat neschopenku. Ti šťastnější co se ukážou nanejvýš jednou za dva roky u praktika, dvakrát ročně u zubaře a ženy pak na gynekologii jen na prevenci případně pro recept na hormonální antikoncepci totiž někdy doplácí víc sami na sebe.
Myslím tím konkrétně takové co se spokojí s nekvalitní zdravotní péčí, protože „přece nemají problém, když tam skoro nechodí“ a ani si neověří, jestli na ně jejich lékař nevykázal některé výkony, které neprovedl. Tato možnost se sice právě díky snadnějšímu přístupu k informacím a prosazování již zmíněných práv pacienta minimalizovala, ovšem věřte tomu, že právě oni vykutálení doktůrkové si cestu vždycky najdou.
Jak už jsem zmínila v minulém článku, sama jsem před pár lety byla léčená poněkud svéráznou paní doktorkou (ačkoliv vzhledem k jejímu přístupu bych si ji ani takto nedovolila nazvat). Mimo etických a diagnostických pochybení dle vyjádření matky jedné její pacientky naúčtovala pojišťovně telefonické konzultace, které neprovedla. Podle svých nedobrých zkušeností si to dovedu představit. „Milá“ MUDr. se s dotyčnou pouze chtěla vykecávat (samozřejmě o jiných věcech než zdravotním stavu malé pacientky), přitom paní zřejmě potřebovala pouze dceru objednat nebo přeobjednat. Možná se některé hovory dokonce ani neuskutečnily.
Je jen na nás, jestli se takovým jako je výše zmíněná lékařka budeme svěřovat do péče ať už sami případně je necháme léčit naše děti nebo blízké. Právě na ně doplácejí poctiví doktoři s privátní praxí, kteří někdy na pojišťovny (a to nejen na tu Všeobecnou) nadávají podstatně sprostěji než jen, že jim není rovno. Právě jim bych ráda vzkázala jedno: „To, že si zvlášť jejich vedení vozí svoje ctěné sedínky v Mercedesech jen bije do očí víc než nepoctivost některých vykuků. Až jich ubude, pak se zmenší intenzita buzerací, seškrtávání a možná i ty peníze začnou chodit na účet tak jak mají.“
