Venca Upír Manipulátor, těší mě...

Jejich revírem není jen dálnice. Oni totiž můžou být kdekoliv. Jejich tempo nemusí být vražedné. Oni ho šikovně přizpůsobí situaci. Jejich protivníci nejsou zloději aut nebo překupníci. Můžete jimi být třeba zrovna i vy. Že nevíte, o kom mluvím? Dovolte, abych se představil. Manipulátor jméno mé.

Manipulátor číslo 1: typ VRÁNA A LIŠKA 

Jak své oběti ovládám?  

Znáte tu bajku o vráně a lišce? Stačí tomu hloupému ptákovi nakukat, jak krásně zpívá a jídlo, které teď drží v zobáku, bude moje. Ukažte mi někoho, kdo nemá rád chválu. Stačí zjistit, na čem si moje oběť zakládá a jaké má zájmy. Svojí schopností takto manipulovat si ale můžu dokonce i vydělávat. Třeba jako pracovník reklamní agentury. Vždyť je to zábava vymýšlet něco, na co se potom spousta lidí třeba jen nevědomky nachytá. Stejně tak je můžu snadno nalákat, aby se stali třeba členy nějaké sekty.

Co mi dělá radost?

Když je oběť mojí manipulace ješitná. Taková osoba totiž pravý účel mých lichotek málokdy odhalí. Taky mi hraje do karet, když mé ovečce dlouhodobě odpírali city a nedostalo se jí ocenění. Takoví lidé taky daleko méně zkoumají, jestli není za pochvalou skrytý nějaký vedlejší úmysl, jsou prostě rádi za jakoukoliv lichotku.

Co mi moji práci komplikuje?

Hlavně ať mají moje ovečky co nejméně informací. Pokud toho totiž vědí příliš mnoho, na případné nerealizovatelné sliby mi neskočí. Zdravá sebekritika mou schopnost ovládat dokonce snižuje téměř k nule.

Manipulátor číslo 2: typ DESPOTA

Jak své oběti ovládám?

Tak jak mi to přísluší z titulu mojí funkce nebo sociální role. Když jsem třeba šéf, politik nebo manžel, jehož žena je na nadvládu muže zvyklá, můžu téměř vše. Ponižovat, zastrašovat, zasypávat výčitkami, srovnávat s ostatními, trestat jen co je libo. Stydím se to přiznat, ale někdy je pro mě tento styl chování jakousi náhražkou přirozené autority, jejíž zbytky jsem ale paradoxně právě tímto ztratil.

Co mi dělá radost?

Když se mi povede přesvědčit o neschopnosti, nevděčnosti nebo lenosti mojí hlavní oběti i ostatní. Ti potom odvedou velkou část práce za mě, protože oběť v tom, co říkám, utvrzují. Často mi taky hraje do karet nedostatek času, který by mohla má ovečka využít k přemýšlení. Báječným pomocníkem je mi hlavně nejistota druhých.

Co mi moji práci komplikuje?

Není nic horšího než když si moje oběť zachová schopnost zdravého sebehodnocení. Fatální pro mou snahu ale bývá zejména fakt, kdy zjistí, že moje tresty a omezení může snadno obejít, nebo když přijde na to, že na mě vlastně není až tak závislá, jak se jí snažím přesvědčit.

číslo 3: typ CUKR A BIČ

Jak své oběti ovládám?

Ovečka je přece zvíře, takže ji nejde vycvičit jinak než pomocí odměn a testů. A to byste se divili, jak lze takto ovládnout i muže. Proč je tahle metoda někdy tolik účinná? Protože si má oběť začne myslet, že city jsou podmíněné. Navíc někteří z nás skvěle kalkulují i se soucitem. Mnohé oběti totiž nejvíce deptají pocity viny, pokud udělají něco, čím mě zklamou. Jsem přece jejich rodič, nejlepší kamarád nebo manžel, tudíž někdo, koho mají rádi...

Co mi dělá radost?

Když si moje ovečka myslí, že takhle je to přece normální. Jistě, pochvala a trest přece do výchovy patří. Jen aby nerozšifrovala, že jak lichotky tak sankce většinou trochu přeháním a promítám do nich spíš svá přání a emoce než abych reflektoval přímé důsledky jejího chování pro ní. Tohle si většinou koneckonců neuvědomím ani já. Pokud jsem jeden z těch, který těží ze soucitu druhých, pak mi vyhovují zejména nenapravitelní samaritáni. Ještě že jich pár takových je. 

Co mi moji práci komplikuje?

Bojím se jako čert kříže toho, až si moje oběť jednou náhodou prosadí svůj cíl. Pokud jí pak někdo vysvětlí, že pocity viny vůbec nemusí mít, už na to nebudou stačit ani ty nejpřísnější tresty. Nenahrává mi ani fakt, že podstatná část lidí na tuto „politiku cukru a biče“ zareaguje i tím, že se postaví do opozice. Někdy to dovedu skrýt, ale je mi krajně nepříjemné, když mi řekne asertivně NE (to hrozí hlavně u oněch rebelů).

Podle chytrých knížek se dělíme asi na dvacet typů. V podstatě ale těžíme z podobných věcí. Buď působíme především na tu pozitivní stránku lidské osobnosti nebo zneužíváme slabin své oběti, případně obě dvě možnosti kombinujeme. Všichni máme v podstatě podobný cíl – dostat oběť tam, kam chceme, ovládnout je. A jak řekl Machiavelli, „Účel světí prostředky...“ Nebo ne? „Tak to já mám trošku jiné heslo. Můžeš donutit koně, aby šel ke brodu. Už ho ale nedonutíš, aby se napil...“ „Mlč! Co jsi vůbec v životě dokázala?! Ty jsi tak blbá, líná, nevděčná...“