Každý v mém věku, kdo čas od času využije k dopravě
MHD, tuhle větu jistě slyšel mockrát. Občas je nutné počítat do deseti, abychom
tomu „nemocnému" seniorovi neřekli něco nepatřičného (a že dá to počítání někdy
hodně práce, obzvlášť když vás taková „milá" padesátnice označí za opilce, když
se vám zrovna začala kvůli tlaku motat hlava). Doteď mi na cestování trolejbusy
nejvíc vadila právě tato situace. V pátek jsem totiž byla svědkem něčeho,
co mě naštvalo ještě víc. A to už mi počítání málem nepomohlo...
Znáte to. Po celém týdnu, kdy jste denně vstávali o půl šesté a pátečním dopoledni, které se vám zrovna nevydařilo, jedete nacpaným trolejem do práce, kterou nemáte rádi. K tomu všemu jste si, milé dámy, nazuly na nohy sexy boty na podpatku, které vám poněkud deformují kosti, protože nejste příliš zvyklé v nich stát. Právě takhle vypadala moje cesta za výdělkem. Tento stav by se dal sám o sobě popsat jediným slovním spojením. Sopka před erupcí. Pak ovšem moje oči zaregistrovaly něco, co mě podráždilo ještě víc...
Na sedadle, u kterého jsem stála, seděla paní. Při prvním pohledu z profilu mi na ní nepřišlo nic zvláštního. Vypadala maximálně na padesát, její oblečení se výrazně nelišilo od tisíce jiných. Vedle postávala ještě jedna, která se jí celkem podobala. Všimla jsem si, že stejně jako já prodloužila svoje nohy pomocí podpatků. Když jsem ale při první zastávce musela uhnout lidem, co chtěli vystoupit, můj „index nsrn" najednou stoupl na 10.
Ta sedící dáma totiž vedle sebe na sedadle u okýnka neměla spolucestujícího, ale kabelku. Žádný batoh, který by si takové místečko zasloužil, jen obyčejnou koženou taštičku, kterou si mohla dát v pohodě na klín. Tak a teď co když přistoupí nějaká stařenka o berlích s povahou mojí babičky? Bude se klepat a opírat o madlo, protože se bude stydět za to, že už jí neslouží nohy a má to přiznat jak sobě, tak nějaké nafoukané fifleně. Co když já nebo vedle stojící paní spadneme a vezmeme s sebou deset dalších pasažérů? Mám té ženské říct, ať si svou milovanou Vuittonku vezme na kolena a posune se k okýnku? Neudělala jsem to ani já ani moje spolucestující klátící se na jehlách víc než má padesátikilová maličkost. Až když jsem konečně totálně zničená vystoupila, pomalu mi začalo docházet, proč jsme obě mlčely...
Bylo mi totiž úplně jasné, jak by tahle lady bezdůvodně okupující dvě sedadla zareagovala. „No jo, vy nic nevydržíte..." Ale ano, vydržíme. Mít trpělivost s těmi, kvůli kterým získává slovní spojení „starší osoba" místy až pejorativní význam. Nebo jsem spíš nestála o to, abyste mě, madam, následně vydráždila a já si „index nsrn" vynulovala ručně.
