Houkající sanitka. Na tento zvuk jsem zvyklá už odmala. Žiju vedle nemocnice, lépe řečeno vedle oddělení neurologie a rehabilitace. Tato se sice v dohledné době mají přestěhovat do hlavního komplexu hradecké fakultní nemocnice, ale to je teď vedlejší. Ještě pořád totiž do areálu „staré“ nemocnice vjíždějí žluté řvoucí krabice jako tehdy kdž mi bylo o patnáct let méně a babička vždy říkala onu větičku: „Tomu je hůř...“
Jak léta plynula, rozhlížely jsme se s babičkou po sanitkách stále méně. Babička se totiž stala jednou z těch, které bylo hůř poměrně často. Nakonec po několika infarktech a komplikované zlomenině nohy zůstala v necelých osmdesáti a mých deseti upoutaná na lůžku. Avšak i po její smrti si často vzpomenu na ta tři slova, která možná přispěla k tomu, jaké jsem si nakonec vybrala povolání. „Tomu je hůř...“ A proto se pokusím udělat něco, aby nebylo.
Kdy se mi ale tahle větička vybaví ještě častěji je ale když se s odvahou pouštím do džungle velkoměsta. S trochou troufalosti si tak nyní dovolím označit nejen Prahu, ale i Mechov a město perníku. I tady jsem totiž byla párkrát svědkem četných dopravních přestupků.
Proč mnozí parkují své plechové miláčky tak, aby byl v případě potřeby průjezd sanitky nebo dalších vozidel integrovaného záchranného systému zcela znemožněný? Proč svým hazardováním, třeba projížděním křižovatky na červenou, nebo příliš rychlou jízdou, před kterou se zvlášť v pátek a v sobotu večer mnoho z nich navíc posilní alkoholem, ohrožují život sebe i druhých? Třeba proto, že si nevybaví něco podobného, co mi říkala babička a co se mi vybavuje téměř vždy, když jsem účastníkem silničního provozu a nějakou nebezpečnou situaci vidím. Věřte, že tomu, kdo jede v houkající sanitce opravdu většinou bývá hůř. Rozhodně hůř než těm, co si třeba za volantem "jen" hlasitými nadávkami a troubením léčí svou naštvanost.
