Je léto. Doba kdy se téměř denně chodím koupat se svou psí přítelkyní Betty do příjemně chladné Orlice, jezdím na výlety, ale taky se mi občas stýská po škole. Zejména po „problémových“ pacientech na praxi. Takových jako je třeba pan Novák.
„Dobré ráno, pane Nováku...“
„Cože?“
„Dobré ráno, pane Nováku. Je čas vstávat. Musím vám změřit teplotu...“
„Chrrr...“
Pan Novák leží (a nyní spí) už několikátý den na chirurgii po appedektomii. Pokud nenastanou komplikace, zítra nebo pozítří ho primář propustí. Všichni bychom ho ale nejradši šmahem poslali na jiné oddělení, a to na ORL. Vždyť ten chlap nejspíš nezaznamenal, že ho budím, dokonce ani nevnímal včerejší důraznou primářovu přednášku na téma režim a stravování po operaci.
„Pane Nováku, za čtvrt hodiny bude vizita...“
„Cože?“
„Pane Nováku, za čtvrt hodiny bude vizita...“
„Cože?“
„ZA CHVÍLI BUDE VIZITA! VI-ZI-TA...“
Tak mladý a slyší hůř než osmdesátiletý děda z vedlejšího pokoje.
„Pane Nováku, za chvíli přijde primář. Bude s vámi chtít ještě něco probrat...“
„Hmmm... Sestři, co jste to říkala?“
„Že jsme zase pozvali pana primáře, aby vám domluvil, že asi není nejlepší nápad hned po propuštění z nemocnice začít hned běhat...“
„Hm...“
On nás vážně nevnímá. Dál se věnuje čtení zjevně zajímavé knihy.
Ozve se známé vrznutí dveří.
Panebože, zase ta otravná sestra.
„Hmmm... Co zas, sestro?!“
„Pane Nováku, nerada vás ruším, ale máte tu návštěvu. přítelkyni. Pomůže vám s balením věcí. No ale vidím, že jste dneska nějak unavený. Jestli chcete dál odpočívat, řekneme jí, ať se tu ukáže později...“
„Cože? Tak ten pitomý šéf dal volno? Pustte ji sem!“
Myslím, že by mu nejspíš nepomohl ani pan děkan naší fakulty, známý to otorinolaryngolog. Diagnóza totiž do jeho branže nespadá. Dokonce ji nenajdete ani v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Pan Novák totiž trpí selektivní hluchotou. Podobnost s nějakým skutečným pacientem Novákem je čistě náhodná, ale léčba by se nepochybně shodovala. Co takhle formulovat příkazy trochu méně autoritativně? U tohoto typu hluchoty totiž platí velmi zvláštní paradox. Čím tišeji mluvíte, tím spíš vás takto „hendikepovaný“ jedinec slyší.
