Ta váha si mě neváží aneb. Zamyšleníčko XXL

Dnes šla mamka na první informační schůzku na školu, kam bude chodit můj brácha. Mně to opět nedalo, abych nevzpomněla první reakci mých rodičů, když jsem jim prozradila svůj úmysl jít na zdravku. Přesněji na dotaz: „A jak chceš při svý postavě zvedat stokilový pacoše???“ Další lidé, co si o mě myslí, že když měřím 150 centimetrů, musí to nutně znamenat, že jsem křehká holčička. Dokonce myslím, že některé docela nepříjemně překvapuji svou suverenitou. Ale zpět k oněm osobám, které mají zhruba dvakrát takovou hmotnost než já. Jen tak pro pořádek, takových lidí je mezi mými přáteli hned několik.  Už to je důvod, proč by mě ani nenapadlo soudit „větší“ osoby pouze podle jejich vzhledu. Jenže takhle zdaleka nesmýšlejí všichni…

Jsem věrnou divačkou pořadů dr. Cajthamlové (sledovala jsem jak Jste to co jíte a pravidelně se dívám na Souboj v těžké váze). Když jsem jednou vyšla na procházku se psem, známou a jejím patnáctiletým synem, upozornila jsem oba: „Dnes to musíme zkrátit. Za chvilku začíná Souboj.“ Nato kluk reagoval slovy: „Fuj, já bych se musel poblít, na ty hory tuku bych nemoh koukat ani minutu…“ Tomu se to mluví, když při 165 centimetrech váží skoro stejně jako já (tj. 50 – 55 kg). Potýká se tedy spíš s opačným problémem, totiž řeší, jak pár kil (a taky nějaké ty svaly) nabrat.

On stejně jako já neví, jaké je to rozsednout plastovou židli, která unese člověka vážícího nanejvýš metrák. On ani já jsme nikoho neutiskovali při jízdě v hromadném dopravním prostředku. Ani se nám nestalo, že bychom měli kvůli hmotnosti třeba problém s tím zavázat si tkaničku (tady si neopustím poznámku speciálně pro jistou osobu – problém se zavazováním tkaniček mám z úplně jiného důvodu…) Dokonce jsem vlastně ještě ani nezažila, že by někdo utiskoval mě, nebo by mi svou obezitou působil jiné problémy (bolest zad způsobená namáhavou prací, kterou mě má doktorka strašila při jedné preventivní prohlídce mě taky ještě nepotkala).Tak co o tom můžu vědět, když mi ještě nikdo z nich nic neprovedl? Myslím, že něco ano…

Už odmala nám je všemožně podsouván vyzáblý ideál krásy. Tlustší děti se stávají terčem posměchu, trápí se a někteří se dokonce pokusí o sebevraždu. Některé starší pak zpravidla trápí ony „technické“ a zdravotní záležitosti. A mě trápí jediná věc. Že se pořád najdou takoví, kteří jim nadávají, posmívají se jim a pomlouvají je jenom kvůli zevnějšku. Dost možná se za tímto jednáním skrývá taky strach z toho, že ztloustnout může úplně každý. To už ale není moje starost. City se u mě ale opravdu na kila nepočítají, tím spíš že si některé lidi ani hubené představit nedovedu, protože by jim pak prostě „něco“ scházelo.

Opět jsme se projedli ke konci mého článečku. Mimochodem, všimněte si, že jsem zdravotní rizika obezity příliš nerozebírala. Myslím, že ty zná každý. Každopádně vám, vážení čtenáři, přeju, aby vám život chutnal co nejvíce.