A co mám říct? Snad jen, že anglicky mluvím, čtu a občas píšu docela ráda a ne úplně nejhůř. V angličtině jsem si přečetla jedno ze slavných Hemingwayových děl, viděla pár filmů (naposledy Pokání – můžu vřele doporučit) a občas si po ICQ píšu s lidmi z různých koutů světa, ale…
A co mám říct? Snad jen, že anglicky mluvím, čtu a občas píšu docela ráda a ne úplně nejhůř. V angličtině jsem si přečetla jedno ze slavných Hemmingwayových děl, viděla pár filmů (naposledy Pokání – můžu vřele doporučit) a občas si po ICQ píšu s lidmi z různých koutů světa, ale…
Zaprvé musím říct, že jsem se tímhle úvodem rozhodně nechtěla vytahovat a zadruhé, za úroveň hodin na své díkybohu bývalé škole se stydím. Tady si nemůžu dovolit nezmínit jeden důležitý detail. Chodila jsem na základní školu s rozšířenou výukou cizích jazyků. To ale nemění nic na faktu jak žalostná je výuka angličtiny na většině středních škol a gymnázií.
„Zdeničko, taky tě tak neposlouchají?“ Přesně tuhle otázku kladla jistě snad milionkrát naše „milovaná“ němčinářka svojí kolegyni. Tuším, co jí paní profesorka odpověděla. „Taky, taky…“ Já byla povětšinou jednou z mála výjimek potvrzujících pravidlo. S vyučující jsem se snažila neustále komunikovat, ale… Upřímně mi moje aktivita většinou nepřinášela kýžené výsledky. Ano, tušíte správně proč. Jsi z jazykovky, musíš umět mluvit absolutně bez chyby. Jediný omyl a máš dvojku. A jak to ve výsledku vypadalo? Až na jedinou výjimku se na mém vysvědčení v kolonce Anglický jazyk objevovalo slůvko chvalitebný.
Tedy teď to vyznělo trochu jako kdyby mi šlo jen o jedničky. Omyl. Známky jsou subjektivní. Jen jsem nechtěla, aby to vypadalo, že umím anglicky hůř než někteří jedničkáři, kteří mají problém vyjádřit svůj názor v cizím jazyce. Nad každým slovem přemýšlejí minimálně pět sekund, ale hlavně, že mluví bez gramatických chyb. Mě se sice sem tam stane, že zapomenu na nějaké to „s“ ve třetí osobě, ale slova za mě nelezou „jak z chlupatý deky“. A nejsem jediná…
„Teda já se na střední z tý angličtiny nic nenaučil(a)“, slýchávám poměrně často od svých bývalých spolužáků z jazykovky, ať už chodili na zdravku, obchodku, průmyslovku nebo „elitní“ gymnázium. Ve spoustě případů za to můžou sami. Časté nešvary jako opisování „domácích“ prací, které se ,ač je to směšné, dávají i na středních (tento hřích přiznávám bez mučení), probíráním toho kde holky byly včera šopovat a koho zase sbalili nebo prosté ignorování hodinu kazí. Otázkou je ale proč? V prvním případě se snad u některých dá mluvit o nedostatku času. Druhý problém už ale může něco vypovídat o neschopnosti vyučujícího zaujmout.
Minulý rok jsem na angličtinářku měla opravdu štěstí. Sice se naše cvičení týkala spíš „medical English“, ale když už někoho tyto lekce nezajímaly, nemusel na ně chodit vůbec, přičemž znalosti a komunikační schopnosti se potom projevily u testu případně ústní zkoušky v letním semestru. Jistě, tato dobrovolnost třeba na základkách nepřipadá v úvahu, ale jistě je tu i jiná možnost jak na jiných školách tuto situaci zlepšit.
I v nižších vzdělávacích ústavech by si měli zvlášť pedagogové uvědomit, že zrovna tento cizí jazyk představuje podstatnou část toho, co téměř každý v budoucnu využije. Takovými důležitými oblastmi vzdělávání jsou podle mě samozřejmě i náš krásný a bohatý mateřský jazyk, v matematice hlavně finanční gramotnost nebo třeba první pomoc (o té vzhledem ke škole kde nyní studuji nejspíš napíšu článek zvlášť). Toto je základní předpoklad k tomu, aby se angličtináři začali zajímat o to jak výuku právě oné praxi přizpůsobit. Jestli se tak nestane, pak ve výuce respektive hodnocení zůstaneme opravdu jen u posuzování toho jak se Anička Nováková byla schopná našprtat slovíčka nebo z jaké školy na střední přišla.
