Rosaunde Pilcher, tentokrát (pro změnu) v bílém

Další noční co s ním sloužím. Procházíme potemnělou chodbou. „Pojď na sesternu. Rád bych si s tebou o něčem promluvil…“ Cosi visí ve vzduchu. Že by hádka? To už asi nevydýchám. Proč do mě rýpe ale zároveň si spolu rozumíme?

„Dávej bacha na to jak se chováš k panošům který ti nesedí.“

„Ty děláš jako bych byla neschopná“

„Hele, neurážej se a nebuď vztahovačná. Nebo si myslíš, že tě nemám rád? To bych s tebou snad ani nepromluvil. Když ti řeknu, že jsi někdy až moc náročná na lidi, neznamená to, že bych si tě jako člověka nevážil. Jestli chceš, tomu kdo ti tyhle bludy vsugeroval bych třeba i jednu ubalil“

„Věříš, že ani nemusíš? Občas mi trvá, než mi některé věci dojdou. Třeba že to co jsi mi teď řekl není nic proti mně. Že si jen nezvyšuješ sebevědomí a neléčíš si na mě frustraci z toho že nemůžeš najít holku podle svejch představ“

„Myslíš, že se mi chce hledat? Co ty víš, třeba jsem ji právě našel“

„Teda jestli je to tak jak si myslím, pak je to to nejdivnější vyznání lásky na světě“

„Opravdu? A jak vypadá podle tebe normální“

„Miluju tě, protože mi otevíráš obzory místo abys je smršťoval na byt práci nakupování a víkendové akce. Miluju tě, protože místo abys mě kritikou svazoval najednou mě osvobozuješ. Miluju tě, protože když mi něco vytkneš, přidáš k tomu i víru v to, že se můžu změnit.“

Rty se něžně přiblížily k sobě. V tu chvíli mi po celém těle proběhlo příjemné mrazení. Naše jazyky se setkaly a po chvíli jsem už jen cítila sílu toho neuvěřitelného okamžiku. Ten polibek trval snad celou věčnost, ale stále jako bych se ho nemohla nabažit ani já ani ON.

Do ticha se ozve budík. Sen končí, je na čase, abych se ještě rozklepaná vypotácela z postele. Teda to byla síla! Kolikrát jsem si ale vzpomněla na nádherné smíření sama se sebou nebo některý z podobně výjimečných polibků, které jsem zažila ve skutečnosti? Nebylo jich málo, tak proč je vzpomínka na citové úrazy, o které jsem taky neměla nouzi, zpravidla předběhne?