Rajcovní kočičko, stojí mi... (hrůzou vlasy na hlavě)

Kdo z vás by nerad slyšel, že je atraktivní, sexy, rajcovní jistě nejlepší v posteli. Po své poslední zkušenosti se ale bez podobných slov snad i obejdu. Tedy přesněji řečeno bez podobných slov psaných v SMSce od jistých lidí...

Ten den začal jako každé jiné úterý. Po příjemné snídani jsem se vydala čekat před třídu, abych v ní o nějakých dvacet minut později strávila čtyři nekonečné hodiny radiologie. Moje rozjímání ale najednou přerušilo známé pípání. Aha, někdo mi píše... „Rajcovni kocicko... (zbytek zprávy cenzurován pro poněkud obscénní obsah)." Že by mě chtěl přítel probudit něčím vzrušujícím, abych se moc nekoukala po svalnatých tělech neodolatelně mužných záchranářů nebo sladkých obličejících mých tří spolužáků - „sesteráků"? Omyl. Nejen že byla tahle textovka poslaná z neznámého čísla, ale podepsán pod ní byl jistý Pavel (jméno jsem z pochopitelných důvodů pro jistotu změnila).

Jestli teď někoho z vás napadlo, že měl onen pisatel nejspíš příjmení Opočenský, pak nejste daleko od pravdy. Okamžitě po přečtení té oplzlé SMSky mě napadla jediná věc. Co když si moje číslo zjistil ten divný chlápek, který mě tuhle otravoval? Vždyť mi přece kamarádka říkala, že se jmenuje právě Pavel a že ho dobře zná. Jestli se mi tohle podezření potvrdí, pak asi budu muset absolvovat nepříjemný rozhovor s někým od policie a večerní procházky se psem se stanou ještě větším problémem než byly doteď. Nebo se mi snad někdo z kamarádů s radostí nabídne, že mi bude dělat bodyguarda?

Ani hlasitý monolog starého primáře nepřehlušil tok mých myšlenek. Tím spíš, že jedna z mých spolužaček o přestávce řekla: „No vidíš, a mě taky obtěžoval takovej divnej kluk..." Jo, jenže to byl, milá Jituško, nejspíš ňákej nadrženej puberťák, pomyslela jsem si v duchu. Tenhle asi tak padesátiletej strejc bude asi nebezpečnější. „Myslíš, že mám tu SMSku smazat, nebo ju mam fakt nechat pro policii?" „Dělej jak myslíš..."

Podobné myšlenky se mi honily hlavou ještě celou cestu autobusem. No řeknu vám, nic příjemného, když vám (sice jen v mozku, ale přece) dělá společnost chlápek, kterého se bojíte snad víc než čert kříže. Větší šok mě ten den už snad ani potkat nemohl. Nakonec na mě ale další překvapení přece jen čekalo. Tentokrát ale díkybohu příjemné. Na nádraží jsem totiž potkala kamaráda, se kterým už jsem se od mého nástupu na vysokou neviděla...

„Jé čau Pavle, tobě už skončila škola?" „Ne, jedu do města něco vyřizovat, ale mám ještě čas..." Asi není tak těžké uhodnout, že jsem mu hned na úvod barvitě vylíčila, co se mi ráno stalo. „Počkej a kdy ti ta SMSka došla?" „No bylo asi tak tři čtvrtě na osm..." „Tak to, Sájuš, můžeš bejt klidná, protože tu oplzlost jsem ti napsal já. Já mám teďka novej mobil, ten starej mi ukradli. Tvoje číslo mi pak dala jedna holčina jak s tebou chodila na semináře. Ta SMSka byla mojí holce, Sáře. Tý zrzce jak sem ti jednou řikal, že je děsně protivná. No a jak vidíš, tak to zase tak hrozný není..." „Hele měj se, ty náš úchyle, příště si aspoň překontroluj jméno..." A chvěla jsem se celou cestu trolejem. Jenže tentokrát už naštěstí ne strachy, ale protože mi dalo hodně práce, abych udržela záchvat smíchu.