„Pojď si dolů, máš tam doporučený psaní…“, zavolala na mě máma. Dobře jsem věděla, co mi přišlo. Rozhodnutí o přijetí na Fakluktu zdravotnických studií. Jelikož jsem si už předtím zjistila, že jsem přijatá, očekávala jsem tento dopis s radostí. Brala jsem schody po dvou, rychle pozdravila, natáhla ruku po propisce, honem podškrábla, že jsem dopis přijala a vzala obálku s logem Univerzity Pardubice. Už už jsem se s pošťačkou chtěla loučit, ale ona na mě: „No počkejte, ještě tady pro vás něco mám…“ A poté, co jsem si prohlédla druhý lístek, měla jsem co dělat, abych na místě nedostala záchvat smíchu…
„Dostavte se, prosím, v úřední dny na Magistrát města, oddělení ztrát a nálezů…“ No bezva. Murphyho zákony ještě nepřestaly platit. Pokud ztratíte nějaký důležitý doklad, pak se zpravidla najde pár dní poté, co jste si zažádali o nový. Jediné štěstí, že mi (doufám) stihnou občanku udělat, než půjdu k zápisu. Ale stejně byl možná víc rozčarovaný nálezce mé peněženky... Jak už jste si měli možnost přečíst v mém prvním článku, co se týká peněz, udělala jsem čest svému příjmení a po koupení hračky pro Betty zůstala švorcová. Jediná věc, která by (kromě občanky) mohla toho šťastlivce, který mou peněženku našel, zajímat, byl… Ano, nejspíš tušíte správně.
Patřím k těm zodpovědným, co v peněžence pro všechny případy nosí kondom. Úsměvu jsem se proto neubránila. Vzpomněla jsem si, jak jsem nedávno jela s máminou známou a jejím synem Michalem na jahody do nedaleké vesničky. Už po cestě se nám sbíhaly sliny na výborný dortík, marmeládu a jiné jahodové dobroty. Na místě na nás ale čekalo nepříjemné překvapení. „Je to buď zelený, nebo shnilý…“, hlásil nám děda, který nesl k pokladně asi kilo celkem hezkých jahod. No co, tak si natrháme jen na jídlo, řekli jsme si a vydali se sbírat. Jenže dědula měl pravdu. Za celou hodinu, kterou jsme hledáním jahod strávili, se nám jich podařilo najít jen asi kilo a půl, a to ještě poměrně nekvalitních. Já ale náš mizerný výsledek brala s humorem a v duchu jsem si řekla: „Teda ten, komu se ta peněženka dostala do rukou, si nejspíš jahod užil daleko víc. Nechť mu parfemovaná latexová ochrana poslouží…“
No sláva. Už pomalu přicházím na to, že pokud nejde o život, jde o… Nejspíš jsem konečně získala zpět dávno ztracený nadhled. Schopnost se zasmát, přestože něco nevyšlo podle mých představ. Nebo když jsem opětovně zjistila, že zákony schválnosti fungují za každých okolností. Ale tak už to bývá. Kdykoliv něco jiného získá (minimálně zkušenost).
Těm co čtou můj blog pravidelně, už jistě došlo, že nemůžu skončit jinak než písničkou. „Nejsou jen ztráty, jsou i nálezy. Měls křeslo zlatý, teď ležíš na zemi. A na té zemi nabereš dech. A v tom to vězí, takhle to nech.“ Ačkoliv písničky pánů Uhlíře a Svěráka neposlouchám, jejich texty se mi líbí. Třikrát hurá nejen jim, ale taky všem, kteří dovedou brát život s humorem.
