Pes podoben svému pánu

Asi tak před rokem jsem přišla se svou fenkou Betty na cvičák.Hned nás běžel přivítat roztomilý pudlík jménem Elvis. Jakmile jsem uviděla jeho paničku, nemohla jsem se ubránit smíchu. Ona měla totiž stejně kudrnaté vlasy a dlouhý nos jako její čtyřnohý mazlíček. Tak že by bylo přece jen něco pravdy na známém rčení „pes podoben svému pánu“ ? Určitě ano. Dokonce se dá tento fakt lehce vysvětlit.

Každý má sklon mít vedle sebe někoho, kdo se mu bude alespoň trochu podobat. Někoho, kdo má podobné vlastnosti, případně vzhled jako on, případně někdo z blízkých. Výběr přátel se dokonce na tomto principu zakládá. Je to stejné jako kdybyste se zamýšleli nad tím, proč si některá žena opakovaně vybírá třeba chorobně žárlivé partnery. A skutečně se něco takového děje poměrně často. Ve spoustě případů totiž prostě nevědomky sahá po tom, co už zná. Myslíte si, že je takových málo? Že to jsou většinou naivky, co se nepoučili ze své předchozí špatné volby? Některé skutečně ano. Jiné ale podlehly přestože jsou silné, jen nezvládly svoji zamilovanost a nevšimly si prvních varovných signálů. Tím spíš pokud si usmyslely, že si prostě někoho musí najít, protože jim samota začíná přerůstat přes hlavu. Navíc muži s násilnickými sklony většinou vědomě vyhledávají takové ženy, ze kterých vycítí nejistotu.

Ale teď k něčemu veselejšímu, totiž k tomu, jak se mi podobá ten můj pes (lépe řečeno m moje dvouletá fenka jménem Betty). Její srst má třeba stejnou barvu jako moje vlasy. Obě bychom mohly směle dělat reklamu na černou, černější, nejčernější. A obě taky stejně zíváme (schválně která z nás dovede spolknout celý svět). Dalším zjevným znakem, který nás spojuje, je zvýšená hlučnost. Občas nevím, jestli nadělám víc rámusu já když pustím muziku nebo Betty když plní svoje hlídací povinnosti. Dál shodně nenávidíme, když nám někdo „leze do zelí“ (v mém případě do pokoje a v případě mé čtyřnohé společnice do boudy). Obě dvě taky někdy dovedeme být pěkně hysterické. Mimo to málokdy vydržíme být v klidu. Zároveň se u nás pak projevuje stejná forma šílenosti. Tedy ne, že bych v Boskovicích skákala z hradeb nebo se válela v leklých rybách, já raději jím sladkosti na rotopedu, nebo opilá polykám kousky ledu. Občas je přece potřeba šokovat, že…

Společných vlastností bych mohla najít ještě daleko víc. Ale samozřejmě taky pár odlišností. Kromě toho, že já maso skoro nejím a pro Betty představuje kuře s rýží nejlepší zpestření její granulové rutiny, ona plavat moc nechce, zatímco já ano. Takže mě omluvte, jedu k rybníku, abych se po tom dnešním vedru aspoň trochu osvěžila…