Pátek třináctého

Věříte na nešťastné dny? Takové, které přicházejí, když vám ráno přeběhne přes cestu černá kočka? I pro zdravotníky platí stejný kalendář jako pro ostatní. Můj mobil mi tuto skutečnost dává okatě najevo čísílky na dospleji. 5:00 - je čas vstávat. Dětský pláč funkci budíku spolehlivě zastal...

* * * 

„Ahoj Matýsku." No ten je sladkej. Teda jestli v tý plíně nemá poklady. Za těch pár dní jsem si už docela zvykla. Miminko v mé náruči mi najednou nepřipadá jako cosi nepatřičného. No chlape, dobré ranko. Teď ti umyju očička, aby se ti na mě dobře koukalo. Neboj se, až budeš pěkně čisťounký, předám tě tatínkovi, aby tě na chvilku pohlídal. „Tak, Oldo, Matyášek je tvůj. Já mám ještě jiné starosti..." Po poněkud krátké mateřské se dnes totiž zase zařadím zpátky do pracovního procesu.

Paní Vomáčková na mě čeká stejně netrpělivě jako ony. Pomáhám s chystáním všeho potřebného, aby ji měly moje kolegyně čím provést aspoň základní hygienu. Až budu v jejím věku, taky budu s největší pravděpodobností potřebovat péči. Jediné štěstí, že se paní může otočit na bok.  „Je vám dobře?" Odpověď jsme ale měly přímo před očima. Dekubitus na zádech jsme sice objevily v počátečním stádiu, ale na babi Vomáčkové jsme na první pohled poznaly, že se asi moc pohodlně necítí. Pro příště bude potřeba věnovat více pozornosti polohování. „Tak, paní, teď bude potřeba omýt nohy..." Moje kolegyně Zuzka a Adéla, které stejně jako já s touto prací začínají, zvládly tuhle práci a posléze i tak delikátní záležitost jako oplach genitálu bez potíží. Něco mi ale říká, že dnešní dlouhý den ještě neskončil...

„Co se stalo Katce? Že se popálila?" Obvazování ruky bývá občas poměrně nudná a zdlouhavá záležitost. Zvlášť když jste si nespálili jen hřbet ruky, ale jednotlivé prsty. To ale naštěstí nebyl případ profesorky, kterou jsem ošetřovala o chvíli později. Kdy už bde těmhle úrazům konec? Ještě asi ne, protože Olda si pro změnu ukopl palec a rozbil hlavu, když doma přehlédnul práh. „Neboj, my tě s Katkou ošetříme..." Za chvíli už ho zdobila slušivá Hippokratova čepička a jeho nohu zdobil stejně výstavní obvaz. Kdo ale mohl tušit, že se tenhle pátek třináctého, který ale přišel o dva dny dřív, nakonec nejhůř podepíše na mě?

Při cvičení jsem si totiž ošklivě poranila rameno. Kolikrát jen mě kolegové museli převázat, protože jsem jaksi nedodržovala klid... „Nedá se nic dělat, budeš muset na operaci", zněl po několika týdnech nemilosrdný ortopedův verdikt. Hojení mého zranění totiž kvůli mým dalším zdravotním potížím neprobíhalo tak hladce jak by mělo. Nedá se nic dělat, i zdravotník se občas ocitne v roli pacienta. No co, aspoň si v tom špitále pěkně poležím. Dokud mě neopustil humor, nebude to se mnou zřejmě ještě tak zlé...

„Nadzvedni trochu nohy ať ti můžeme navázat bandáže...", říkají mi známé hlasy. Katko, to mám štěstí, že už jsi konečně poprvé v práci. Oldo, jsem ráda, že tu v téhle chvíli mám i tebe. Zuzko a Adélo, vzpomínáte si ještě na doby, kdy jste se na té naší fakultě rozkoukávaly? Teď mě budete všichni popřejete hodně štěstí a předáte mě zeleným.

„Probuď se... Sandro, probuď se!" Nestihnem imatrikulaci!" Kolik lidí to se mnou vlastně lomcuje? Pomalu se začínám probírat. Jenže... Naštěstí ne na dospáváku, ale ve vlastní posteli. Celá ta dlouhá cesta jedním dnem proběhla jen ve snu. Po prázdninách budu znova ošetřovat Matýska a paní Vomáčkovou. Figuríny, které se občas můžou zdát jako živé. Pátek třináctého nás přece teprve čeká. A možná ne jen jednou...