Na hrubý pytel hrubá záplata

Řekla teta Kateřina. A měla pravdu. Toto přísloví je totiž odpovědí na otázku proč bývám na některé lidi hned zlá a útočná. Že tím snad své chování obhajuji? Ne, ale pokusím se ho alespoň vysvětlit.

Každý, kdo má alespoň základní povědomí o etologii ví, že existuje princip hrozba – zesílená hrozba – útok (útěk). Nejlépe vidíme toto obranné chování u psa. Asi každý už viděl, jak se chová, pokud se cítí ohrožený. V běžném případě nejdříve zasujme typický postoj, zvedne pysky, vycení zuby a začne vrčet. Pokud takto nezastraší vetřelce (objekt, který ho ohrožuje), pak tyto signály ještě zesílí. V případě, že byla i tato jejich výstraha neúčinná, potom následuje útok, případně útěk.  Podobnou techniku pochopitelně využíváme v komunikaci i my, lidé a zmiňuji se o ní v mém článku o vulgárním vyjadřování (On je neslušný, nadává a zastávce). Jen ve zkratce. Pokud se někdo chová drze (arogantně, namyšleně nebo jakkoliv nevhodně…) dám mu nejdříve slušně najevo, že se mi toto chování nelíbí. Poté v důraznosti tohoto upozornění přitvrdím. „Zaútočím“ až ve chvíli, kdy dotyčný nevzal na vědomí moje předchozí varování. Existují ale taky výjimky potvrzující pravidlo… 

Pokud člověk (případně pes) dopředu ví, že se při tom kterém způsobu ohrožování hrozby míjejí účinkem, pak logicky přikročí hned k poslednímu stupni obranného chování. Exemplárním příkladem budiž fanatismus. S takovým jsem se setkala třeba v diskuzi ke článku o interrupcích. Pokud mi někdo neustále podsouvá, že nesouhlasí ani z interrupcí se zdravotních důvodů a ještě k tomu mě osočuje, že ani nevím, jak kyretáž vypadá (což není pravda), pak nemá smysl s takovým člověkem diskutovat a musí se hned přejít k nejdůraznější formě umravnění. Teď se mě možná zeptáte, proč jsem takový článek psala, když mi podobné výlevy tolik vadí. Na to odpovím asi takto. Já s nesouhlasem pochopitelně počítala, ale tento článek přece nebyl psán pro kritiky. Byl určen především těm ženám, které jejich partner, případně jiný blízký člověk, nutí jít na potrat (potažmo chtějí kariéru upřednostnit před dítětem). S těmito umělými přerušeními těhotenství pochopitelně nesouhlasím, tudíž měl článek paradoxně vyznít spíš opačně (tedy některé od interrupce odradit). Na takové se nezlobím, ale považuji za nutné je usměrnit. Takovýchto případů by se samozřejmě dalo najít daleko více, ale na dotaz, který padl v jedné z diskusí, jsem snad odpověděla. 

Myslím, že jsem slušnosti svojí delší reakcí na tuto otázku učinila za dost. Opakuji, že kvůli notorickým rýpalům psát nepřestanu a máte se na co těšit :-)