My všichni gymplem povinní

Dnes a denně ve škole slyším, že důležitou součást profese sestry představuje taky edukační činnost, o čemž jsem se už párkrát přesvědčila. S tím souvisí například i potřeba širšího rozhledu v oblasti pedagogické psychologie. Občas najdu podnětné články na webu www.rodina.cz, kde se sice většina článků týká spíš dětí, ale přesto mi pomáhají vidět některé problémy jiným úhlem pohledu. Které články se však až podezřele podobají jako vejce vejci a popravdě mě i dost iritují? Ty o gymnáziích.

Pro pravidelné čtenáře není tajemstvím, že nejsem zahořklá budoucí zdravotní sestra, která na výše zmíněné (a většinou vychvalované) ústavy plive jedovaté sliny, protože se na „prestižní školu“ nedostala. Přesto, nebo možná právě proto, mě k napsání tohoto článku podnítila jednostrannost ve smyslu vychvalování zvlášť víceletých gymnázií.

Vůbec nejutopičtější mi připadá představa, že se v těchto ústavech vzdělávají mimořádně inteligentní, slušní mladí lidé, kteří by se na základce nebo později na střední odborné škole nudili. Hm, v takové třídě bych možná chtěla učit i já. Bohužel je však pravděpodobné, že narazím na jedince, kteří jsou spíš než na touhu po hlubším zájmu o učivo zaměření na kariéru, k níž představuje tato škola dle názorů mnohých ten jediný a nejlepší předpoklad. Z jakého jiného typu středního vzdělání se rekrutují ti nejúspěšnější vysokoškoláci? No jasně, bez gymplu bych přece neměl(a) šanci…

Mnohým z nich, jestli ne téměř všem, zaseli do hlavy tuto představu rodiče. O tom jak silně mě manipulovali ti moji bych mohla psát romány. Konflikty s nimi se v té době ještě prohloubily a trvají vlastně dodnes, přestože mám už nějaký ten pátek maturitní vysvědčení v kapse. Nedělám si iluze, že jsem jediná. Nepříjemnosti spojené s přehnaným tlakem na jejich osobu řešila spousta mých naštěstí už bývalých spolužáků. Každý ale po svém. V lepším případě si najdou aktivitu, při které se od problémů aspoň na chvilku oprostí.

V tom horším, který se v mé bývalé třídě bohužel vyskytoval častěji, chováním hraničícím s psychickou šikanou, intrikováním a hádkami. Na náladě mi nepřidal ani fakt, že můj bývalý třídní učitel, který v současnosti učí mého drahého pana bratra, po zkušenosti s mými bývalými spolužáky zatrhl exkurze. Je mi líto několika málo z nich, které takto pan profesor vlastně pomlouvá. Zvláště pak jednoho z nich, který se mi dokonce za své chování omluvil, přitom mi paradoxně právě on nic neprovedl.

Ještě pár slov k onomu třídnímu. Jeho nejvýraznějším rysem je pedantství a posedlost bezhlavým dodržováním všech řádů. Samotná tato vlastnost nakonec v kontextu vypadá směšně, ale u čeho už se asi nesměje nikdo je, že rád uráží dokonce svoje kolegy, kteří se nechovají stejně jako on. Jak se pak chová ke studentům na prahu dospělosti se pak dá vyjádřit jednou větou: „Šárineško holka nešťastná, co to tam žaše matláš, čeče?“. Téměř ukázkový příklad toho, co se v psychologicko zdravotnické hantýrce nazývá devalvace, co říkáte?

S podobnými pedagogy je možné setkat se na všech typech škol. Proto pár slov k jinému argumentu, a to: „Moje dítě by se na základce (případně později na jakékoliv „jednodušší“ střední) nudilo…“ Je pravdou, že ve škole často slyším informace, které už důvěrně znám z dob dávno minulých ze střední z důvodu nutnosti je předat i lidem zdravotnickou problematikou zcela nedotčených. Přesto se mi ale zatím nestalo, že by mě povídání o faktech mě a mým kolegyním často důvěrně známých otravovalo. Na gymnáziu mě však nuda, která často vyústila až v soustředění na jinou činnost, pronásledovala při většině předmětů. Podobně na tom pak byli i někteří další, což opět souvisí s výše zmíněnou motivací (u mě konkrétně negativní, protože jsem ke gymnaziálnímu studiu byla přinucená).

I takhle to může vypadat. Všem moc přeju, aby měli snad více štěstí nebo snad rozumu, aby je něco podobného nepotkalo. Já si naštěstí uhájila svoji prioritu ve volbě povolání a pokud se zadaří, budu nakonec plnohodnotná a otitulovaná zdravotní sestra vykonávající svoje povolání bez dohledu. Stálo mě to, pravda, hodně sil, ale vyplatilo se to. Už proto, že až díky dalším zkušenostem vím, jak něco může fungovat lépe. Kvůli bráchovi, který v takovém prostředí trpí. Nebýt lidí, na které má díky poloprofesionálnímu sportu štěstí, asi se na něm daná situace podepisuje ještě víc než jen potlačením jeho vlastního názoru.

Jedním dechem na závěr dodávám, že sytý hladovému nevěří. Ráda bych věřila tomu, že většina zkušeností bude díkybohu pozitivních. Berte proto prosím moje dojmy spíš jako reakci na místy až nekritické upřednostňování gymnázií, o kterém jsem už psala.