Když hlava státu, pak podle mě potetovaná

„Tak jsem si v sobotu ráno došla zavolit...“ Nějak podobně tu začíná v těchto dnech spousta příspěvků. Konstatováním, že kandidát, kterého jsem volil(a), neuspěl, pak pokračuje zhruba polovina. Například i ten můj. Faktem ale je, že jsem to čekala.

Rozhodujícím kritériem u mě určitě nebyla poutavost kampaně. Ani jeden z mediálních favoritů ve mně nevzbudil zvláštní sympatie. Proto jsem si řekla, že na volbu mezi menším zlem jistě bude čas ve druhém kole, což se také do jisté míry potvrdilo.

Dočetla jsem se, že prý jistý americký deník zařadil boj JUDr. Vladimíra Franze o hrad do kolonky „to by se u nás stát nemohlo…“ Já mám na tohle tvrzení svůj názor. Nejlépe jsem ho asi vyjádřila tím, že jsem tohoto extravagantního umělce a pedagoga svým hlasem podpořila.

Kdyby se takový člověk čistě náhodou hlavou státu opravdu stal, myslím, že už by se člověk nemusel tolik bát být jiný. Už jeho odvaha kandidovat by tomu jistě mohla prospět. Ukázal lidem, že i se svéráznou vizáží si může vůbec troufnout ucházet se o seriózní funkci. Zhruba sedm procent těch, co do urny vhodili platný hlasovací lístek, nejen tím evidentně oslovil.  

Mám totiž i vlastní zkušenost s tím, že nadávat na zlou konzumní společnost někdy není nic víc než póza. Kdybych jenom reptala, že mě nikdo nemá rád, asi bych nepoznala lásku. Kdo se bojí komunikovat jen kvůli svému vzhledu, vzdává se možnosti najít mezi „lidskými hyenami“ někoho, s kým si bude rozumět. Velmi si vážím toho, že mám kolem sebe lidi, kteří se sami sebe mají rádi, přestože jsou nějakým způsobem hendikepovaní. Možná i díky nim nemám komplex z toho, že moje velikost a názory nepatří mezi konfekční.

I kdyby se byl býval Vladimír Franz stal čistě hypoteticky prezidentem, bylo by však hledání správné míry tolerance jen na každém z nás. Tohle tolik zprofanované a bohužel někdy i hanlivě podbarvené slovo by totiž svůj pravý význam ztratit nemělo.