„A víte, kdo za to může?“… Na tuhle otázku snad pro některé zvláště starší osoby existuje jediná odpověď. Politici! Dnes mi však tato otázka zněla v uších jako nikdy. Smrt Václava Havla totiž znamená další předěl v mém zatím krátkém, ale bezesporu intenzivním životě.
Přišla jsem na svět krátce po revoluci. Narodila jsem se tedy už do režimu, který pro řadu lidí znamenal do té doby nepoznanou svobodu. Právě tato hodnota v mém soukromém žebříčku zaujímá jedno z předních míst. Proto si také vážím toho, že se v době krátce před tím než jsem přišla na svět našli takoví, kteří byli schopní za ni bojovat. A Václav Havel mezi ně nepochybně patřil.
Právě schopnost vzepřít se a pomoct hájit lidská práva mě dokonce pomohla v mém soukromému boji a dodala odvahu sejít z perfektně vyšlapané cestičky. I kdyby měl na tomto faktu pouze vystavěnou image, stejně bych mu za to byla neskutečně vděčná.
Politice příliš nerozumím, ba dokonce je to pro mě španělská vesnice. Možná právě díky tomu se náš bývalý prezident zapsal do mé paměti hlavně jako morální vzor. Díkybohu za to, že jsem si tento pohled na jeho osobnost nenechala některými jeho chybami zkazit.
Proto se ptám těch z vás, kteří jste jeho omyly vnímali intenzivněji, bylo by vám příjemné dodnes stát fronty na banány a další zboží? Mít strach, když někdo z těch, se kterými jste byli v kontaktu třeba emigroval? Kdybyste nemohli na svou vysněnou školu kvůli tomu, že jste neměli rodiče ve straně? Myslím, že mnohým z vás asi ne. Aspoň proto tedy prosím vzpomeňte na Václava Havla v dobrém. Samozřejmě ale také ale také na ostatní, kteří se zasloužili o pád komunismu.
Znovu si tedy pokládám otázku: Kdo za to mimo jiné může, že máme teď starosti někdy také palčivé, ale trochu jiné a snad řešitelnější? Politik! Především ale člověk, kterému tímto vzdávám úctu…
