„Já jsem starší než ty, já to přece musím vědět líp. Ty ve svých patnácti (osmnácti, dvaceti…) nemůžeš vědět o životě vůbec nic.“ Podobné věty jsem slýchala (a slýchám) dnes a denně a pokaždé si položím otázku: Jak je možné, že ještě někdo může považovat své názory za lepší jen kvůli věku? Někteří už si nepochybně pomysleli, že skutečně o životě nevím vůbec nic a že to za pár let pochopím. Omyl. I já se totiž dostala do mnoha situací, kdy jsem podobnou větu mohla říct.
Mám kamarádku, která v dubnu oslavila sladkých šestnáct. Od té doby, co se dostala na gymnázium se hodně změnila. Bohužel k horšímu. Začala se chovat namyšleně a někdy dost drze. Kolikrát jsem jí chtěla říct: „Víš, jak to říká můj kluk. To přinde z věkem. Však ty zase dostaneš rozum a nebudeš mít ten svůj nosík tak nahoře. Věř mi, já jsem starší, já to musím vědět…“ Chyba lávky. To, že zestárne, bohužel nemusí nutně znamenat, že zmoudří. Některé špatné vlastnosti se člověka drží po celý život a nemá smysl doufat ve zněnu. Když se nějakou náhodou dostaví, samozřejmě mě to potěší, ale raději si nedělám planné naděje, že se něco změní. Mně totiž taky říkali: „Ono tě to brzo přejde, ta touha být sestřičkou…“ nebo „S tím klukem se určitě brzo rozejdeš…“ Vážně? Proč jsem asi nešla na nějakou jinou vyšší a nenašla si jiného kluka. To si pište, že kdybych se tenkrát rozhodla špatně, už bych jak přítele tak školu změnila.
Opravdu tedy platí ona přímá úměrnost čím starší tím chytřejší? Ještě jsem neslyšela, že by se každému přesně v den čtyřicátých (padesátých…) narozenin nějakým zázrakem „vytunil“ mozek, zázračně stouplo IQ? Nebo snad každý v tento den dostal k narozeninám pilulku moudrosti, kterou okamžitě spolkl? Nedělejme si iluze, podobný lék by nemohla vyrobit ani Čapkova Továrna na absolutno. Je sice fakt, že s věkem přibývají zkušenosti, ale ne ze všech se člověk poučí. Některé pouze posilují nebezpečný dojem nadřazenosti. Stejně tak nejlepší škola nikomu nezaručí, že bude nejchytřejší (a v dnešní situaci dokonce ani to, že najde prestižní práci). Navíc je tu ještě ten nepopiratelný fakt, že naši rodiče (prarodiče) vrůstali v jiné době a tím pádem měli v našem věku poněkud odlišné zkušenosti než máme my. Ve věku kolem dvaceti už měla většina z nich děti, o které se musela starat. Dnešní dvacetileté ženy, kteří by v době před pár desetiletími nejspíš taky viděly perspektivu v rodině, vesele cestují po světě, studují vysokou a snaží se dosáhnout co nejlepší pracovní pozice.
Odmítám úctu ke stáří, protože někteří senioři svého věku zneužívají. Tahle věta nepochybně spoustu z vás pobouřila, ale nic není tak horké, jak se uvaří. Pustím je sice na místo k sezení, ale ne jen kvůli tomu, že by snad měli mít privilegium (jde pouze o slušnost). Aby měl ale někdo plnou pusu řečí typu: „Jaktože sedíte?“, když jsou přímo za mnou dvě volná místa, tak to si vyprošuju. Budete se divit, ale v této situaci jsem s klidem schopná říct: „Raději mě nechte na pokoji, sedněte si a buďte rád(a), že se vůbec můžete sám(a) posadit…“ Inu, hlupákovi může být jak sedmnáct tak sedmdesát, a proto raději uznávám úctu k jednotlivým lidem. Ona slavná věta "Vím, že nic nevím.." platí pro všechny.
PS: Plním svou výhružku a diskusi zavírám. Děkujte neobjektivnosti posuzování nevhodnosti příspěvků a vulgárním diskutérům. Sama jsem ničí článek nekritizovala, já se vždy jen bránila. Jinak se ale bohužel postupovat nedá...
