„Dobře ty…“, neodpustili si mí blízcí lehkou ironii když se dozvěděli o mém alkoholovém dýchánku a jeho následcích. Tyto komentáře ale byly tím posledním, na co bych před přijímačkami na Fakultu zdravotnických studií měla myslet. Jak už jste si nejspíš měli možnost přečíst, kromě špatného svědomí mě znepokojovaly daleko vážnější záležitosti. O tom všem se teda nejde aspoň v krátkosti nezmínit.
„Dne 1.6.2009 v 9:00 se dostavte k prezenci do místnosti A2, Aula Atnošta z Pardubic. K prezenci přineste tuto pozvánku, občanský průkaz…“ Kdy se mám dostavit by bylo jasné i cvičenému opičákovi. Kde se ona aula nachází už ale tak evidentní nebylo. Došlo totiž ke změně plánu a místo abych do Pardubic jela sama autobusem mě vezla mamka autem. Do areálu Univerzity Pardubice jsme proto přijely z jiné strany. Po chvíli chození mezi univerzitními budovami se nám povedlo zastihnout studentku, která nás naštěstí správně nasměrovala. Před aulou jsem se s mámou rozloučila a šla najít posluchárnu A2, což se pro mě i několik dalších holek ukázalo jako drobný problém. Šipky k oběma místnostem totiž ukazovaly ke stejným dveřím. Díky nervům nám ovšem nedošlo, že dívky a několik chlapců, kteří měli zkoušku psát v posluchárně A2, mají projít skleněnými dveřmi, které málem nebyly přes dav směřující do místnosti A1 vidět. Nakonec jsme ale onu slavnou á dvojku našly a zařadily se do fronty. Do fronty na prezenci…
Moje nervozita dosahovala vrcholu. Před místností stály dvě ženy a prohlížely, jestli s sebou každý má potřebné dokumenty. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo doklady tak úplně v pořádku neměl. Přesto jsem si však kladla otázku: Tak pustí mě, nebo ne? Vždyť mám v pase fotku, na které vůbec nejsem k poznání… „A kde máte občanský průkaz?“, zeptala se první dáma odškrtávající osoby na seznamu. „Tady…“, ukázla jí druhá paní kontrolující papíry můj zelený doklad o ztrátě občanského průkazu. Moc okamžiků, kdy bych se cítila trapněji než tehdy, nebylo. Naštěstí se ale přece jen pomocí fotky z pasu ujistily, že já jsem já, a mohla jsem tedy vejít...
„Sem si odložte tašku, všechno si do ní ukliďte, s sebou ke stolu vezměte jen občanku (v mém případě potvrzení o ztrátě), tužku, pozvánku a vodu.“ Hlas paní profesorky v tu chvíli nezněl zrovna přívětivě, ale o chvíli později už tak přísná nebyla. To, že se za tento tón dokonce omluvila, mě mile překvapilo. Vysvětlila nám pravidla, která jsem, jak se později ukázalo, úplně nepochopila. A šlo se na věc.
Test, který jsem o chvíli později dostala, mě docela šokoval. Angličtinu se mi povedlo napsat bez sebemenších problémů. Paradoxně jsem právě z jazykového testu měla větší strach než z biologie. Ta se však ukázala nepoměrně těžší. Ke získání bodu bylo totiž třeba zakroužkovat všechny správné odpovědi na tu kterou otázku (na některé byla jen jedna, na některé více…) žádné A: platí jen možnost a, B: platí možnosti a, c… jako u testu na medicínu. Toto však bylo pro všechny píšící stejně obtížné. Proto jsem se dala do psaní a… Za hodinu bylo po všem.
Kostky jsou vrženy. Co se má stát, stane se. Jak jsem dopadla, to se dovím 19. června. Do té doby se ale určitě stane mnoho zajímavého, o čem napíšu.
