Filtr mezi mozkem a pusou aneb. On je neslušný, nadává na zastávce

To si tak jednou stojím na zastávce a čekám na autobus. Vedle mě stojí dva kluci, jejichž rozhovor nejde nepřeslechnout. „Kterou z nich si prst**, (následovalo označení pro hovězí dobytek začínající na v jako oslovení toho kluka)? Já bych si ani vo jednu z nich kolo nevopřel (a zase ono "lichotivé" pojmenování).“ Samozřejmě, že jsem tento intelektuální rozhovor nedoposlechla do konce. Přiměl mě ale k zamyšlení nad vyjadřováním některých osob…

Zdůrazňuji, že nejsem žádný Mirek Dušín. Často odkazuji lidi do patřičných mezí poněkud nevybíravým způsobem, za což se nestydím. Zastávám totiž názor, že než v sobě hněv dusit, je lepší použít některé z oněch snadno pochopitelných slůvek. Dokonce jsem schopná takto vynadat i lidem, které mám ráda. Na tom není nic divného. Koneckonců, mohla bych zase vzpomenout slova mého bývalého profesora biologie, o kterém byla řeč v mém zamyšleníčku nad učením tradicí. Ten prohlašoval, že občasné užití nějakého toho vulgarismu patří k psychické hygieně. Jen by se u jejich používání mělo dbát na jisté zásady.

Já bych třeba člověku, kterého mám ráda, nikdy nevynadala před lidmi. Vždy hrozí, že by mě mohl při tom mohl zaslechnout někdo, kdo zná buď mě nebo osobu, které by byl neslušný výraz adresován. Navíc by tohle nevhodné chování onoho člověka ponížilo tak, že by mohl být vztah s ním dokonce tímto významně narušený. Dále si nedovolím nadávat na někoho v jeho nepřítomnosti v případě, kdy by někdo mohl zaslechnout celý takový rozhovor (to se i „nepřítele“ a míním tím, že bych se nechovala, jako ti kluci ze zastávky). Nehledě na to, že by se mohl onen (možná právem) pomlouvaný objevit přímo za mnou. Podobnou konverzaci si raději nechávám na ryze soukromé příležitosti (pokud jsem třeba s kamarádkou buď u sebe nebo u ní doma, jsem schopná filtr mezi mozkem a pusou zcela ztratit). Další věc, kterou se víceméně snažím dodržovat je etologický princip varování - důrazné varování – útok. Obvykle se v případě diskuze ke sprostým slovům uchyluji až po předchozím slušném upozornění, že už to dotyčný se svou drzostí (arogancí, vlezlostí…dosaďte dle libosti) přehání. A už vůbec tabu by pro všechny mělo být peprnější debatování o pacientech například na sesterně když si personál myslí, že ho nikdo neslyší. Stejně tak odsuzuji taky ono známé gesto „Kalousku jsi jednička“ a jemu podobná (jakýpak modrý mozek, zas tak zaslepená nebudu, když jsem schopná toto odsoudit). Při podobném veřejně sledovaném vystoupení by se měl neslušných projevů emocí každý, nejen politici. Aspoň tyto elementární pravidla pro nadávky by si měl vzít k srdci každý.

Někteří o mě tvrdí, že jsem někdy až trochu moc ostrá. Pokud to jinak nejde, umím být skutečně razantní. Argument, že jsem přece holka, absolutně neuznávám. Třeba se ke mně peprnější slovník nehodí, nebo že takovými výrazy vystavuji na odiv svoji hloupost, ale hloupý je spíš ten, kdo se nechá utiskovat a kritizovat aniž by se bránil. Sama taky pochopím, když mě někdo oprávněně řekne několik sprostých slov. Pokud opravdu existuje k takovému oslovení rozumný důvod a dotyčný dodržel aspoň výše popsané základní mravní principy, pak nadávkou udělal dobře.

Na závěr už jen dodávám známou lidovou moudrost (a kupodivu se v ní zase vyskytuje onen dobytek ze začátku článku). Co jsi z úst vypustil, to už ani párem volů nedostaneš zpátky…