Cože? Je teprve začátek listopadu a už s tím šílenstvím začínají i ve škole? Proč jsme museli jít do divadla zrovna na představení Vánoční koleda? Mimo to, ten film už jsem přece viděla v televizi. Záporného hrdinu, továrníka z počátku kapitalismu, přijdou navštívit tři duchové a on pak jako zázrakem začne slavit svátky spolu s lidmi. Jak prvoplánové! Stejně to za měsíc bude všechno při starém…
Dobré ráno, Vánoce. Dárky už jsem poctivě poschovávala ve skříních, zamkla ve sklepě nebo důmyslně ukryla v úložném prostoru pod postelí. Stromek při rozednění září a voní, ozdoby se blyští jako sníh, který se za oknem něžně snáší na zem. Cukroví se na jazyku přímo rozplývá asi jako to za nějakou dobu potká ten bílý poprašek na stromech. Domem se line vůně skořice a znějí koledy.
Tak z těch si vybavím tak tu písničku od Ledeckýho. A prej že sliby se mají plnit o Vánocích... Slibujeme si, protože slibem nezarmoutíš. Ale to přece vůbec není pravda. Za co!? Až konečně dostuduju, budu si dobrovolně brát na tenhle den noční! Stejně se mi zbytek rodiny ještě potuluje někde po obchodech, kde měli přes noc ještě otevřeno nonstop…
Dávno nečekám na zazvonění zvonečku a úprk ke stromečku s jiskřičkami v očích. Přece jenom ale toužím pocítit něco z toho, co jsem zažívala kdysi. Jaké to asi bude, až oslavím jednou první svátky se svým děťátkem? Často hraju hru „co by, kdyby…“ V duchu si totiž člověk může představit cokoliv…
„Krásné Vánoce, zlato!“ Letos je poprvé slavím jinak než s rodiči. Jako vdaná paní na mateřské dovolené s milujícím mužem a vymodleným dítětem. Posnídali jsem vánočku, nazdobili smrček, došli na faru pro betlémské světlo. Rybí polévka tento rok chutnala jako vždycky znamenitě. Jak by ne, když jsem ji uvařila podle receptu od babičky. Ukládám se k odpolednímu spánku i s uzlíčkem choulícím se v peřince bílé a čisté jako jeho duše. Láska. Klid. To je snad sen! Ten, který se mi právě vkrádá na víčka.
„Vzpomeň si i na ty, co už nejsou mezi námi! Jejich příběhy totiž jsou zajímavější než všechny pohádky co teď chodí v televizi…“ Tahle věta mi teď najednou zazněla v hlavě jako memento. Jednoduše proto, že máma už nikdy salát neumíchá. Táta už nikdy nepřiveze ze sádek kapra. Protože přesně tohle se může stát komukoliv.
Tak tohle není ta hromada klišé, co se na nás valila z obrazovek. Kdo prožije svoji Vánoční koledu, snad pochopí. A bude slyšet zvony bít tak živě jako srdce druhých. Šťastně a vesele.
