Dopoledne zdravotní sestry aneb. Psychické zdravíčko, pane doktore

„Zdravíčko, pane doktore…“ Zřejmě se divíte, proč mám pod svou fotkou právě tohle motto, když se tu zatím nevyskytl žádný článek zabývající se právě studiem a prací budoucí zdravotní sestry. Nyní svůj drobný hřích napravím a popíšu svou první zkušenost s pacienty a pár slov věnuji taky tomu, jak zářná budoucnost mě čeká (ale upřímně nevím, jestli jsem přece jen neměla slovo zářná napsat s uvozovkami … ) Pro úplnost dodávám, že se tato zkušenost odehrála ještě před mým nástupem na střední (tedy ještě před zavedením regulačních poplatků) a navíc na středisku v malém městě vzdáleném od Hradce Králové zhruba půl hodiny jízdy. Jak ale vidíte, od mé sesterské „kariéry“ mě neodradila.

„Zas**ní pacoši. Všichni mě chodí jen vys**at… Přesně tohle slýchává celá naše rodina téměř večer co večer. Tátovi jeho práce zubního lékaře nikdy moc nepřirostla k srdci. Rozhodla jsem se teda zjistit, jestli jsou ti lidé přicházející do jeho ordinace vážně takoví, jak je popisuje, nebo za jeho problematickou povahu může burning out syndrom popřípadě něco jiného než jen špatní pacienti. Sestřička Marcela mou pomoc uvítala, a tak jsem šla dělat  různé vedlejší práce jako rovnání karet do kartotéky nebo uklízení…   

7:30

První pacient přichází. Starší pán s viditelně oteklou tváří. Obtížně se mu mluvilo, ale pozdravil (neměla bych to na sebe říkat, ale já když mám třeba vinou nachlazení chrapot jako ze záhrobí, nebo mě jako tohoto pána trápí bolest zubů, tak si na tuto společenskou jemnůstku nepotrpím…) Posadil se do křesla a táta začal dělat svoji práci. Já vše pochopitelně sledovala. Chudák děda byl rád, že se mu aspoň trochu ulevilo, takže na nějaké vys**ání nejspíš neměl ani pomyšlení. Podobná situace nastala taky u dalších čtyřech pacientů, totiž rodiny, která přišla na prohlídku. Oběma rodičům bylo třeba vrtat a poté samozřejmě dát plombu, ale žádného negativního komentáře se můj otec nedočkal ani tentokrát (ti rodiče dokonce mě a sestřičku pochválili, jak jsme jejich děti ve věku zhruba 5 a 7 let zvládly uklidnit).

10:00

Po desetiminutové přestávce na svačinu zavolala sestřička Marcela do ordinace paní středního věku. Tato družná dáma byla její známá (jak už ta tak na maloměstě chodí). Opět nic, co by naplňovalo moji představu o otravných pacoších. Žádné doprošování o recept na Ibalgin (tato paní tuším dostala jiné analgetikum, ale najdou se prý lidé, kteří doktora donutí, aby předepsali něco navíc), žádné naříkání na špatnou práci. Kupodivu ani žádný pozdní příchod. Mimochodem, tahle pacientka dokonce poděkovala a přinesla „úplatek“ v podobě kávy a čokolády. Tedy proč píšu dokonce. Protože pole toho, co jsem znala z tátova vyprávění, jsem si opravdu všechny ty lidi představovala úplně jinak.

 12:00    

Tak a máme padla. Nic děsivého jsem nezažila. Někteří lidé sice nebyli tak příjemní jako ti, které jsem tu teď popsala, ale příčinu bych hledala v něčem jiném než v tom že je baví vys**at. Nikdo není zrovna dvakrát nadšený, když musí jít k zubaři, a už vůbec ne, když ho zub bolí. Nervózní, nepříjemné, arogantní a vulgární osoby přece člověk může potkat všude. Má otázka proč se vlastně otec vyjadřuje doma o svých pacientech si tedy žádala hlubší zamyšlení.

Přepracovanost a dlouhodobý stres se na člověku podepisují. Tím spíš pokud dělá práci, kterou sice umí, ale vůbec ho nenaplňuje. Tvářit se profesionálně vyžaduje úsilí, avšak to podle mého nikoho neospravedlňuje, aby si nepříznivý vztah ke svému zaměstnání vybíjel doma. Ale co pacienti? Většina z nich si dobře uvědomuje, že si zuby sami nespraví, tak by od nich nebylo zrovna košer chovat se k lékaři špatně. Někteří se možná na otce oboří, ale že by kvůli tomu měl zuřit každý den? Nezbývá doufat, že se podobně časem nezačnu chovat i já.

Práce zdravotní sestry není žádný med. Jako každá práce s lidmi. Ovšem není sestra jako sestra. Některá musí vykonávat fyzicky vysoce náročnou práci (např. na chirurgii na lůžkovém), některá má na starost spíše tolik neoblíbené papírování (v některých soukromých praxích). Já sama už jsem v sobě bohužel sklony k podrážděnosti objevila. Zatím je ale držím na uzdě, a pokud by se tento problém měl vystupňovat, raději se pokusím sehnat si místo u nějaké farmaceutické firmy a začnu dělat dealerku.