Češi měli na Olympiádě všech pět kruhů pohromadě

V prvních dvou srpnových týdnech jsem měla cukání dělat si čárky, kolikrát uslyším ne slovo Olympiáda, ale termín poněkud jiný. Mnozí, kteří se o tento celosvětový sportovní svátek také zajímali podobně jako můj drahý bratr, už tuší. Ano, jedna věc už po shlédnutí reklamy na onen přípravek slibující pánům lepší ztopoření opravdu zůstává stát. Že by rozum?

Nechci teď soudit vhodnost vysílání zmíněného spotu snad každých deset minut. Koneckonců, najde se jistě spousta takových, pro které sex rovná se sport, takže se pro ně takováto propagace ani nemíjí oborem. Ani nehodlám rozebírat svéráznou gumovou obuv, ve které si naši reprezentanti chodili pro medaile. Stačí se podívat na některé z jiných článků, ve kterých už se tolik populárním holínkám dostatečně věnovali jiní autoři (například tento). Spíš mě zaujal jiný fenomén, který rozhodně s koncem celosvětového sportovního svátku nevymizel.

Co se týká medailových úspěchů, dá se nadílka z Londýna přirovnat ke hrám v Atlantě před šestnácti lety. Stejně se ale jak vidno mezi lidmi našly i ty horší momenty. Ve výše zmíněném komentáři zmiňuje pan Vodička třeba účinkování Romana Šebrleho v desetibojařském klání.      

Jak paradoxní, stěžovat si na stěžování. V tomto případě se terčem všeobecné kritiky stalo, že do desetibojařské soutěže nenastoupil jeho mladý a nadějný kolega. Souhlasím, že přehnané komentování ne příliš úspěšného konce jedné atletické legendy mohlo působit lehce trapně. Jedním dechem ale dodávám, že bychom bez onoho neustálého „brblání“, a to ať už se týká sportu, politiky nebo opačného pohlaví, asi těžko mohli existovat.

Jestli některé činnosti jako třeba procházky se psem nebo kuřácké pauzy plní socializační funkci, pak je taky potřeba mít se o čem bavit. Takové reptání na téma co zase ten a ten vyvedl, jak se to a to nepovedlo a celý svět se postavil proti mně pak patří běžně k rozhovorům mezi známými kamarády nebo přáteli. V ideálním případě pak dojde k jakémusi vzájemnému sebepotvrzení. Takovému „duševnímu spojení proti společnému nepříteli“. V tom horším představuje naříkání jen cestu jak si zajistit pozornost druhých. Koneckonců, když tento způsob propagace využívají celebrity, proč se jim tak trošku nepřiblížit.

Vraťme se ale k otázce olympijského ztrapnění. Myslím si, že k ničemu takovému nedošlo, přestože byly najednou více vidět určité charakteristické národní rysy. Zvláště ten, o kterém jsem se zmínila nejvíce. Naříkavost a nabručenost se v České republice zkrátka nosí. Respektive si jí všimnou cizinci. Stejně jako bychom jistě přišli na to, že když v některých zemích pozvou místní hosta na kávu ve tři, bude vítaný až v pět. Jsou snad nespolehliví nebo netaktní? Omyl. Taková nepsaná pravidla patří k jejich kultuře. Proto věřím, že spousta stěžovatelů nepatří primárně do škatulky nudná zahořklá individua. Jen se v duchu jisté písničky naučili pravidla českého kompromisu.

Vždyť ani ti staří hospodští mazáci asi nebudou takoví suchaři. A jestli ano, pak jim poradím jednu věc. Pánové, co takhle vzít si holínky na turnaj v šipkách pořádaný místním spolkem dobrovolných žízně hasičů, cestou z hospody projít bahnem a bez zouvání napochodovat rovnou do ložnice? Pak stačí lupnout onen prášeček z reklamy a chvilku čekat. Garantuji, že do minuty z postele vyletí vaše drahá polovička. Až zpozoruje tu spoušť, okamžitě se rozpálí doběla a o pořádné vzrušení nebude nouze…