Bylo nebylo... Tenkrát na konci milénia

Žili byli kluci s blonďatými hřívami, které jsem jim já, v té době ostříhaná nakrátko, mohla závidět. O kom mluvím? Nevím, komu dnes ještě něco říká kapela Kelly Family nebo jiné bratrské seskupení Hanson, případně v té době neméně populární zpěvák Gil. Jejich plakáty visely ve většině dívčích pokojů.

Věříte, že se mi ještě i teď z krásného dlouhovlasého blonďatého kluka nebo chlapa občas rozklepou kolena, ačkoliv zůstávám nohama pevně na zemi a miluju jen jednoho, který se mým idolům z dětství nepodobá?  Že by to bylo tou mojí zvláštní úchylkou ba přímo posedlostí dlouhými vlasy? Kdo ví.

Mňam, bonbony, další moje slabost. Prodávají se ještě Klokanky? Klidně bych kvůli nim šla fandit přímo do kotle a když by Bohemce sudí ukřivdil, zařvala bych z plných plic: „ROZHODČÍ JE… (Ach ano, toto je seriózní blog, takže rozhodčí je 3,14 a čus…)“ Samou láskou bych pak snědla politiky. Kdyby ovšem v obchodech byli ještě k dostání Gumáci, oblíbené želé bonbony mého dědy.

Jó, když ještě bývaly televize vyboulené, to byl život! Moji oblíbenou hitparádu moderoval mladý krásný a tenkrát ještě nezarostlý Richard Krajčo, který mě skrz obrazovku dostával do transu ještě dalších pár let. Jednou zásadní proměnou však tento pořad prošel. Škoda že už nás nevítá mořský tvor přívětivými slovy: „Haló, Medúúúza!“. Konkurenční pořad pojmenovaný po jisté kartě jí nesahal ani po kotníky. Valily se na nás taky Pokémoni nebo nesmrtelná zeleňoučká telenovela Esmeralda. Když už jsme u těch seriálů a hudby, jistě si pak každý vzpomene na Natalii Oreiro jako Divokého anděla.

Holka, která by si dnes dala do vlasů motýlky – sponky, které zdobily účes její kolegyně z výše jmenovaného jihoamerického seriálu jako by přiletěla minimálně z jiné planety. Stejně jako kdyby si vzala na krk tu silonovou hrůzu, která koncem devadesátých let škrtila snad každou nebo upnuté krepované šaty. Jak jsme mohly v něčem takovém v létě chodit? Zvlášť když klimatizace v dopravních prostředcích nebývala samozřejmost.

Ostatně dovedete si představit starého Favorita nebo polorozpadlý autobus značky Karosa s jiným typem chlazení než je otvírání okýnek pomocí ruční kličky? Jízdenka na MHD tenkrát stála tři koruny. Mého přítele pak o pár let šokoval jiný retro prvek, který se v hradeckých trolejbusech udržel až do roku 2007. Jízdenka, která se musí označovat pomocí děrovacího strojku? Upřímně, narozdíl od městské karty se při tomto systému dalo ušetřit, když člověk štípl jen málo a po výstupu zahladil stopy. Jen si člověk musel dávat pozor na to, že v trolejích mašinka vyrazila tři dírky, zatímco v autobusech o jednu víc. Nevím, jestli za to mohl fakt, že jsme byli ještě děti, ale revizor nás maximálně napomenul.

Kdepak, už i na mě to dolehlo. Retrománie! Zachraň se kdo můžeš! Mami, že bych začínala chápat, proč pořád posloucháš Michala Davida a Zagorku? Adélko, neříkej, že si taky trošku nezavzpomínáš, když ti tvoje ségra básnit o tom, jak se jí líbí „ten klip s andílkem“. Vážení čtenáři tohoto blogu, vím, že většina z vás bude asi starší než já a vaše retrománie se asi od té mé bude trochu lišit, ale doufám, že pro vás zrovna tato léta byla taky tak pohádková.