Byla to velká láska... Žádnou takovou už nechci znát!

„Tak jsme toho Valentýna přežili bez duševní újmy...“ Divíte se, že jsem tuhle větu neřekla já? Svátek zamilovaných pro mě totiž ještě nepřestal být svátkem zamilovaných. Sice mi celé to šílenství občas připadá trošku kýčovité, ale tvrdím jedno. Tenhle svátek si každý mohl a může pojmout po svém. Stejně jako samotnou lásku...

* * *

„Miluju tě. Chci pro tebe to nejlepší.“

„A co, miláčku?“

„Abys byla šťastná.“

„Ale já šťastná přece jsem...“

„Jen poslouchej, lásko, a nech se unášet. Chci nádherný dům na pláži, ve kterém budeme žít. Abys měla pořád spoustu peněz a mohla si koupit co budeš chtít. Chci den provoněný mořským vánkem. A večer nádherné romantické milování při západu slunce. Pološero vykreslující tvé tělo v těch nejladnějších tvarech. A ráno ti vždycky nachystám snídani do postele. Potom bychom vyšli ven. Sluneční paprsky by hladily tvoji tvář. Seděli bychom spolu na terase, jen tak si povídali a popíjeli mojito...“

„O čem bychom si ale povídali?“

„O tom, jak máme skvělý život. Jak je mi s tebou fajn. To je přece nekonečné téma. O tom, jak nám hezky rostou naše tři krásné zdravé děti. Jak máme všechno dokonale zařízené. Jak už nemusíme myslet na ty obtěžující maličkosti, které jsme museli dříve řešit. Chci...“

„Ty jsi tak hloupá. Ale tak blbá. A nevděčná. Proč jsi ho nechala? Na takového chlapa už nikdy nenarazíš. To chceš skončit sama?“

„Jo, mami. Radši zůstat o samotě než umřít ve zlaté kleci. Vím, že jsi ho měla ráda už od první chvíle, co jsem ti ho představila. Jenže ty jsi stejná jako on. Ale já nechci žít v luxusním vězení. S láskou to je to totiž jako s jídlem. A ty víš, že toho nikdy moc nesním. Já... Už se tady nebudu obhajovat, protože by to k ničemu nevedlo.“

* * *

„Ahoj miláčku. Už jsem doma.“

„Tak co, jak ses měla celý den?“

„Ale jo. Jen ta vrchní...“

„Tak proč tam ještě jsi? Vydělávám přece dost...“

„Víš, zlato, já ti musím něco říct. Ať je ta stará rašple jaká je, nějak by mi prostě chyběla. Jasně, že nemám úplně ideální práci, ale ty problémy s ní mi nevadí tolik jako by mi vadila nuda.Ta, kterou zažívám s tebou, a která mě paralyzuje. Mysli si o mě co chceš, ale já nejsem bezcitná. Vždyť tě mám ráda. Jsi fajn, ale takhle to prostě nechci. Jo a ještě něco. Kdybych teď s tebou někde seděla a pila koktejl jak jsi mi o tom tuhle povídal, asi bychom neměli vlastně o čem mluvit. My bychom si totiž už neměli co říct. Právě v tom, že spolu denně řešíme drobnosti, je ta síla. To ti ale za celou tu dobu nedošlo. Říkala jsem ti to snad milionkrát, ale tys nechtěl slyšet. Je konec.“

Od tohoto monologu už uplynulo pár let. Sedím v jídelně a dávám si snídani. Po celou dobu jsem pochybovala, jestli jsem udělala dobře. Právě teď mi ale došlo, že jsem se tenkrát rozhodla naprosto správně. Láska je vážně jako jídlo. Duševní potrava. Když se stravujeme nevhodně, podepisuje se to na našem zdraví. Třeba jsem ztratila člověka, který mě skutečně bezmezně miloval. Získala jsem ale něco důležitějšího. Svobodu. Život bez toho, aby mi někdo vnucoval svou představu štěstí. Necítím se snad šťastná právě teď?