...kdo pocákal zeď tou mokrou houbou! Ale okamžitě, nebo budete po škole všichni!“ Paní učitelka si s řešením této situace evidentně nebude lámat hlavu. „Tak dobře, řekli jste si o to. A vyřiďte si to mezi sebou!“
„No já náhodou vím, kdo to byl...“ „A kdopak, Aničko? Ty jsi tady tak asi jediná, komu se dá věřit...“ Copatá holčička – mazánek paní učitelky, pak svatouškovsky řekne: „To byl Tomáš, on po mě tu houbu chtěl hodit, ale netrefil se...“ „Takže Tomáši, dostaneš zvláštní úkol, poznámku do žákovské a ještě k tomu zůstaneš po škole. Za to že ses nepřiznal...“ Že neuhádnete co se dělo dál? „Tak co, budeš ještě žalovat, nebo ti máme polámat další pastelky? Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje!“
„Kdo rozbil tu vázu?! Tak kdo to byl! Tomáši?!“ „To nebyl on. To já.... Mám službu na kytky... Já jen... Chtěl jsem je zalít... Najednou jak zazvonilo leknul jsem se a...“ Proč jen chudáka Pavlíka doma učili, že s poctivostí nejdál dojde? „“Ty mi určitě lžeš! Poškola! Zvláštní úkol! A pozvu si do školy taky tvoje rodiče. Jo a to, že tu vázu zaplatíš, je snad samozřejmost...“
O PÁR LET POZDĚJI:
„Proboha proč jste mi to pochybení nikdo neohlásil? Uvědomujete si, že tu došlo k ohrožení na životě? Vždyť já bych vám za to vážně hlavu neutrhla. Vždyť by bylo bývalo možné to snadno napravit a nemuselo k téhle nepříjemnosti vůbec dojít... Proboha proč?“ A v mlčících ústech všech přítomných pracovníků jako by byla vidět odpověď: „To sotva. Tyhle řeči si, milá šéfová, strčte kamsi. Copak si ještě dost dobře nepamatuju na Tomáše, Aničku, Pavlíka a spoustu jiných spolužáků? Na zuřící učitelku, kterou zajímalo jen jak pomocí manipulace najít viníka?“
No tak... Přiznání je polehčující okolnost...
