Spojenecká vojska právě překročila naší hranici a v několika směrech míří ku Praze! Kdy zazněla tato věta? A mám se radovat, nebo mne zalije pocit zklamání hořkosti a bezmoci? Pokud je rok 1945, pak je důvod k radosti, i když jsou to vojska Rudé armády. Píše-li se rok 1968, pak přichází, alespoň u většiny, ten pocit hořkosti, i když se jednalo o stejného spojence. V roce 1938 spojenecká vojska nedorazila, protože se na Československo vykašlala a přes své závazky raději podepsala Mnichovskou dohodu. Abych nekřivdil Američanům, ti ji nepodepsali, jen do svého vlastního napadení Japonci dělali, jako by se jich to netýkalo. A teď má řečnická otázka. Píše se rok 2015. Máme stejné spojence, jako v roce 1938. Máme se z jejich překročení hranic radovat, nebo prožíváme určitou hořkost?
Samozřejmě se najde spousta těch, co nadšeně jásají. Někteří je půjdou i vítat. Dokonce padají slova o tom, že by tady měla ta vojska i zůstat. Jak by to bylo směšné, kdyby to nebylo vážné. Ono i v roce 1968 byli tací, co se radovali a přáli si to samé. Samozřejmě to již nikdy nepřiznají. O historii se říká, že národ, který tu svou pořádně nezná, je odsouzen znovu a znovu dělat stejné chyby, dokud se konečně nepoučí. Náš národ, i když nerad paušalizuji, svou historii ani nemůže znát a poučit se, neboť jí s každou, i sebemenší změnou poměrů okamžitě přepisuje a z hrdinů dělá vrahy a naopak z vrahů hrdiny. Vzpomeňme, jen např. české piloty z Anglie na straně jedné a bratry Mašíny na straně druhé. Doufám, že nemusím vysvětlovat, kdo je myšlen skutečným hrdinou a kdo je a vždy bude jen sprostým vrahem. Každá generace se ve školách učí něco jiného, učitelé se tak některým tématům raději i vyhýbají. Historici pláčou. Bouráme pomníky a rušíme názvy ulic, abychom s nadšením stavěli pomníky jiným a ulice, náměstí, školy ba i letiště pojmenovávali po těch, kteří tvrdili, že nejsou jako ti před nimi. Z jednoho chomoutu, z kterého jsme se dostali, se pak nadšeně vrháme do jiného chomoutu. Je to jako když si malí kluci hrají. A když se ten slabší pak dostane do druhé party a hned je z něj „velký hrdina“ a největší nepřítel té původní. Dá se snad v takové situaci ještě dělat něco jiného, než švejkovat?
V naší historii to bohužel bylo často podobné. Nenávidění Habsburkové, kteří pošlapávali naše české národní vědomí a cítění a snažili se nás poněmčit a pokatoličtit, se posléze mění na ty nejosvícenější panovníky, kteří to s námi mysleli dobře. Z Žižky hrdiny, je dnes zase jen lapka a vrah a z Husa pomatenec, kteří vlastně škodili církvi, která se zase naopak pouhou změnou politického kurzu stává vlastně tou pravou ochranitelkou a i přej její největší zločiny, provázející jí celou historií, je dnes ta jediná správná nositelka kultury, cnosti a spravedlnosti, zatímco si na státní útraty hrabe do kapes vše, co si zamane a chová se paradoxně jako sám Ďábel, kterým tak ráda straší, totiž: „co jednou schvátí, již nikdy nenavrátí.“ Kníže Boleslav, který jako první sjednotil Čechy v jeden národ, již navždy bude jen bratrovrahem s přízviskem Ukrutný, zatím co jeho syn, za jehož vlády byli vyvražděni Slavníkovci, ale podporoval církev, bude vždy ten Pobožný. Tak to už v našich zemích chodí.
Dokonce i tak uznávaná osobnost, jako byl Karel IV. se dopouštěl upravování historie, aby dosáhl svých cílů. Důležité je však číst historii se svým vlastním rozumem, číst mezi řádky a v historických souvislostech. Tak jak činí dnes řada moderních historiků, je nutné posuzovat i kdo co napsal a jaký byl jeho vlastní zájem a tak se někdy v úplně jiných souvislostech jeví zápisy kronikáře Kosmy, Dalimila, nebo Přibíka Pulkavy z Radetína. Vždy je důležité i to, kdo tyto muže živil a jaký byl jeho zájem. Jenže ve středověku to bylo často prosté a jasné. Kdo, sloužil komu, a jaký byl jeho zájem, který právě souvisel se zájmem jeho chlebodárce. I v dnešní době, bychom potřebovali jasně vědět kdo a v čím zájmu vlastně pracuje a v čím kabátci pak koná své „dobro.“ Přitom vždy nejlépe bylo této zemi koruny České, když náš vládce ukázal všem, na západě i východě, že my jsme národ, který se nevzdává. Když náš kníže či král kýval hlavou říše římské i papežské a udával tón celé Evropě. Na tuto minulost našich zemí by se nemělo zapomínat a z té bychom se měli poučit a ne věřit těm, kteří rádi vyprávějí nesmysly o české holubičí povaze a čecháčkovství, zastírajíce tak svou vlastní malost a přízemnost.Takoví lidé si neváží svého národa a tak si ani nezaslouží, aby si vážil někdo jich.
Vraťme se k tématu spanilé jízdy, zvané „Dragounská,“ která k nám v následujících dnech vtrhne, aby v naší zemi udělala, to co každá taková demonstrativní projížďka „spojeneckých armád.“ V první řadě rozdělila národ na své odpůrce a příznivce, kteří se pak už sami svou rétorikou a prostředky řádně rozhádají. V takové rozhádané náladě se pak dá leccos protlačit parlamentem, aniž by si toho rozhádané strany všimly. V druhé řadě vzbudí v obyvatelstvu větší povědomí o tom, že tu armáda a tedy moc, opravdu je. A připomněla tak obyčejným občanům, že taková armáda také něco stojí a aby občana chránila, je nutné z jeho kapes vytahat ještě více peněz. A za ty peníze občanovi sem tam předvedeme, jak krásné zbraně a stroje si za jeho peníze pořídíme. No a za třetí je nutné takového občana také trochu postrašit. To ostatně mají také všechny ty spanilé, dragounské či spojenecké manévry a jízdy společné. Je důležité rachotit řetězy a zbraněmi, i když na oko, mírumilovně, aby každý pocítil tu obavu a strach z možné války. Takový vystrašený občan se pak také mnohem lépe ovládá a omezuje. I to už platí od pravěku, přes středověk až po dnešní časy.
A tak závěrem přemýšlím, zda se mám radovat, nebo pociťovat hořkost a bezmoc, když naši hranici překračují spojenecká vojska a já vlastně nevím co s tím. Já osobně zastávám názor, přesně spočítat náklady a vyúčtovat je alianci, tak jako oni nám vyúčtují prakticky vše. Tak jako nám spojenci např. po 2. světové válce vyúčtovali i uniformy padlých pilotů z Anglie. Zároveň, jelikož jsem nikdy nebyl příznivcem vstupu do NATO, se neraduji, ale beru to jako fakt i když s ním nesouhlasím. Ideální by bylo, kdyby o tuto jízdu neprojevil nikdo zájem a ona bez povšimnutí projela. To by zastánce i představitele NATO asi nejvíc ranilo, ale to se nestane už z toho důvodu, že budou vidět ti nadšenci mávající mávátky. A tak chápu odpůrce této jízdy hlavně jako protiváhu těchto zmíněných nadšenců. Sám bych si přál, aby bylo vidět, že v této zemi nejsou všichni přitakávači EU a NATO. A pevně věřím, či spíše doufám v objektivnost médií, která snad ukáží vyváženým způsobem obě strany. I když po tom co si sama média zjednodušila dvě strany na rusofily a amerikanofily, zůstane asi jen u přání. Přitom i toto zjednodušení myslím na obou stranách musí urážet lidi, kteří jsou na jedné ze stran sporu a přitom nezapadají do těchto zjednodušených skupin.
Tak skutečně závěrem. Původně jsem chtěl psát více švejkovsky a postavit svůj článek na absurditě celé té demonstrace, ale nakonec, mě slova zavedla více k zamyšlení nad celou tou estrádou. Tak snad příště s větším nadhledem a humorem.
