Ohlédnutí fejetonisty, aneb jaký byl rok 2012

Blížící se konec roku vybízí k bilancování. Jaký byl ten uplynulý rok. Co se povedlo, co méně a jaký bude ten nadcházející. Rozhodl jsem se na uplynulý rok podívat pohledem fejetonisty, respektive pohledem svých publikovaných článků. A tak jsem si složil mozaiku uplynulého roku, která měla především pobavit, což se dle ohlasů snad podařilo. Tak jaký byl ten můj rok 2012?

autor fotografie: Michaela Samiecová

Začal jsem tím, že jsem se rozhodl opustit své příspěvky politicky zaměřené, jaké jsem publikoval dříve a vydal se cestou, kterou mám sám rád a tou je humor ve formě fejetonů. Jak jsem brzy zjistil, člověk, který chce s trochou nadhledu a humoru komentovat věci kolem nás, ne vždy najde pochopení všech.  Tak samozřejmě stará pravda říká: „není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.“ S tím jsem ani nepočítal. Spíše jsem vycházel z toho, kdyby můj článek pobavil alespoň jednoho člověka, tak budu rád. A v tomto úhlu pohledu jsem nadmíru spokojen. Samozřejmě našli se tací, co mne v komentářích, nebo mailech přesvědčovali, že mám špatné informace, či třeba některé věci zkresluji, či je dokonce neberu vážně. Snažil jsem se na každou reakci odpovědět a to nejčastěji poděkováním za připomínky, některé mi skutečně dodaly nové informace, nicméně jsem také odpovídal s tím, že mé články skutečně nejsou psány jako vážná polemika na dané téma, nýbrž jako fejetony, které mají především pobavit. Podívat se, třeba i na vážnější témata s nadhledem a humorem. Kdo chce, ať se zasměje, kdo ne, tak ne.

   Jak jsem si vybíral témata? Někdy člověku stačí pohled na nadpis v novinách, či na internetu a hned se začnou nabízet slova a věty, která se člověku pod rukama skládají do vznikajícího článku. Někdy myšlenky člověku letí tak, že nestačí psát.  Jindy ho téma zaujme, ale jako by ho papír ještě nechtěl. Většinou píši na počítači. To se tak říká, jako, že papír nechce. Přeci nenapíši: „monitor nechce, nebo hard disk nechce.“  No nic. Prostě, jakoby ještě ten nápad nedozrál. A tak ho nosím v hlavě a pak po pár dnech člověk sedne ke klávesnici a už to sype. Je dobře některé věci nechat dozrát. Jsou pak mnohem šťavnatější a udělají větší radost. A to nejen autorovi, ale i čtenářům.

  Někdy jsem volil témata soukromější, která však leckdo, prožívá podobně, zná podobné situace naopak ze svého života. A tak jsem třeba vařil s jezevčíkem, což mnozí znají ze své kuchyně, kde jim občas „pomáhají“ jejich mazlíčci, nebo jsem si vzpomněl, jaké to je, když si člověk sjedná termín schůzky s kamarádem, aby po čase s někým jen tak pokecal, nebo jaký je zákon schválnosti zákeřný a řekl bych přímo záludný až zlomyslný. Jindy jsem se vypravil postát ve frontě, jaké v Čechách stále neubývají, a to ani v supermarketech, kde pro větší zážitek z nakupování ještě naši spoluobčané staví vozové hradby z nákupních vozíků, čímž nám vytvoří z nakupování interaktivní hru, plnou adrenalinu, tajemství, neočekávaných zvratů a zábavy. I když je fakt, že zábava přichází až mnohem později. Většinou až ve chvíli, kdy si o tom vyprávíme s přáteli a porovnáváme zážitky z obchodu. A co teprve, když vejce vystoupala na rekordní cenu, jelikož slepice požadovali zlepšení svých pracovních podmínek.

   Také jsme se nevyhnuli ekologickým tématům. Například, jak je mráz vlastně báječný. Z důvodů čistě ekologických jsme se zamysleli nad tím, jestli je kvůli zachráněnému stromu skutečně nutné zabít bobra, nebo jestli vařit rajskou i za cenu zvyšování nebezpečí globálního oteplování. Také jsme zaznamenali netopýří chřipku, či opilé potkany. Anebo jsem též vyzýval k větší konzumaci prasátek, abychom se přičinili k záchraně jejich chovu. Dokonce jsme se dozvěděli, díky jedné studii, jak je to s Japonci, kteří možná vymírají. Možná také ne, ale výzkumy jsou výzkumy. Některé mne skutečně pobaví a přímo vybízejí ke zpracování.

  Když už jsem hovořil o přírodě a zvířátkách, také jsem se občas nevyhnul trošce politických témat, ale snažil jsem se je opět uchopit tak nějak s nadsázkou a nebrat je až tak vážně a tak vznikla i bajka o tom, jak si zvířátka v lese sama vládla, kde podobnost s naší společností byla čistě náhodná a někomu snad mohl jejich příběh připomínat například církevní restituce. Jiná zvířátka v mých fejetonech zase neměla podobnost s politikou vůbec žádnou a to bylo dobře. Například taková aktivní klíšťata, prostě byla jen aktivní, nebo kocour zavěšený z okna byl zase jen, možná trochu vyděšený, ale později utěšený a nikomu se nic nestalo. A to je důležité.

   S blížícím se závěrem roku jsem se nemohl vyhnout tématu, konce světa, a jelikož jsem v tomto článku slíbil, že jestli přežijeme, napíši i jak se žije po tomto konci, tak jsem svůj slib také splnil.

   A tak jaký byl ten uplynulý rok? Televizní zprávy už nás nepoučují, oni nás ani neinformují, jen se nás snaží pobavit i vystrašit, sem tam nám padne nějaký ten teplotní rekord a tak si myslím, že v tomto se ten budoucí rok nic moc měnit nebude. Zřejmě bude stejně tak pestrý, jako ten předešlý a já věřím, že poskytne i dostatek témat, která budou přímo vybízet ke zpracování. Důležité, dost možná vůbec nejdůležitější totiž je, když si dokážeme udržet nadhled a humor, abychom se z toho života kolem nás nezbláznili úplně.  A k tomu se tak trochu pokouším přispívat svými články i já. A jestli se mi podařilo pobavit, byť jen jediného čtenáře, a já doufám, že jich bylo snad i více, pak to mělo smysl a děkuji všem, kteří mne letos četli a snad budou číst i do budoucna. Tak hodně štěstí a hlavně hodně důvodů k úsměvu.