Víte, co mi můžete s Lisabonskou smlouvou..?

Pane prezidente, podepište! Pane prezidente, nepodepisujte! Pane prezidente, jste vlastizrádce! Hysterie, která se strhla v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy na stránkách českých deníků a blogů nabývá opravdu legračních rozměrů, nezdá se Vám?

Mezi příznivci a odpůrci Lisabonské smlouvy to po jejím schválení horní komorou parlamentu vře snad více, než kdy předtím. Je však pro tyto trapné tirády vůbec reálný důvod?

Předně by bylo vhodné vyvrátit některá klamavá tvrzení jak euro-optimistů, tak euro-pesimistů. Můžeme začít třeba těmi euro-pesimisty.

LS nás zbavuje státní suverenity, její ratifikací dobrovolně přesuneme většinu pravomocí zákonodárné moci do Bruselu. Tohle všechno se děje od chvíle, kdy jsme se přičlenili ke státům EU. LS je totiž více méně kompilát složený s článků smluv předchozích. To, že je v ní zahrnuto několik sporných ustanovení připravující cestičku pro vznik superstátu je v tomto případě irelevantní. Navíc se domnívám, že na základě protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality je v případě politické vůle poměrně slušná šance vrátit některé z rozhodovacích pravomocí zpět na národní a regionální úroveň, což v čase přítomném nelze.

Po schválení LS budou bezpečnostní složky EU oprávněné zasahovat na územích členských států. Ve smlouvě o fungování EU se v příslušném odstavci výslovně říká: "Jakákoli operativní akce Europolu musí být vedena ve spojení a po dohodě s orgány členských států, jejichž území se týká. Používání donucovacích opatření spadá výlučně do pravomoci příslušných vnitrostátních orgánů."

Přistoupením na podmínky LS se dostáváme do rozporu s členstvím v NATO. Ve smlouvě o EU se v příslušném odstavci píše: "Politika Unie podle tohoto oddílu (Ustanovení o společné obranné a bezpečnostní politice) se nedotýká zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou společnou obranu v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), které vyplývají ze Severoatlantické smlouvy a které jsou v souladu se společnou bezpečnostní a obrannou politikou vytvořenou v tomto rámci." To, že se jednotlivé členské státy v případě ratifikace LS zavazují ke společné obraně, bych v jakékoliv době viděl jako jednoznačné pozitivum.

LS dává početnějším státům větší pravomoci na úkor těch malých. Především je třeba si otevřeně přiznat, že v jakékoliv době měly velké státy větší pravomoci, než ty malé. To, že ti mocnější už dále nechtějí být rukojmí těch slabších, je v tomto případě víc než pochopitelné. Seznámíme-li se ale s termíny kvalifikovaná většina a blokační menšina, zjistíme, že LS nedává početnějším státům bianco šek na rozhodování v Unii. Je a bude to vždy také o diplomatické šikovnosti politiků menších států a jejich schopnosti dohodnout se na kompromisech.

Toliko k několika málo z výhrad euroskeptiků. Rád bych se teď zamyslel nad argumenty euro-optimistů.

Na této straně tábora většinou zaznívají pouze ideologicky zatížené názory. Představa, že by v případě zamítnutí LS Evropská Unie zkrachuje, je směšná. EU dodnes fungovala více méně bez problémů a byla-li Smlouva z Nice vyhovující v době jejího vzniku, žádný z předkládaných argumentů pro ratifikaci LS mi nepřijde dost opodstatněný.

Tvrzení některých zastánců LS, že v případě jejího odmítnutí tím blokujeme integraci dalších evropských států, je taktéž zavádějící. Co šlo učinit na základě smluv předchozích, je možné provést znova. Chybí-li však k tomu politická vůle, nebo se dokonce používá čekatelů na členství jako rukojmích, není to otázka správného fungování Unie, ale spíš ukazatel o smýšlení a záměrech jejích elit.

Tlačení na pilu ze strany některých představitelů EU pak taky dvakrát nezavání v LS tolikrát zmiňovanými demokratickými principy.

Kdybych se měl k Lisabonské smlouvě vyjádřit v referendu, hlasoval bych proti. Ne však kvůli výše zmíněným argumentům, ale z ohledem na fakt, že je LS napsána poměrně nesrozumitelně a i když nejsem právník, velmi často mi přišlo, že její formulace by v krajních situacích umožňovaly vícero výkladů. Výjimky z procedur schvalovacího procesu na koncích některých článků taky velmi často připomínají právnickou kličku, využitelnou k pozdějšímu dvojímu výkladu. Mimochodem, všimli jste si, že si občan mohl stáhnout z internetu konsolidované znění LS teprve před pár měsíci a média, ačkoliv se vždy zaříkávají právem občana na informovanost, o tomto faktu taktně pomlčela?

Dále mi velmi vadilo ustanovení, že členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti. Právě slovíčko bezvýhradně by totiž v budoucnu mohlo komukoliv posloužit jako důvod k pozdějšímu prosazování "vyšších" zájmů a s dialogem spojeným s duchem a principy demokracie se jaksi nesnese.

Tak jak tak, nikdo mě o můj názor na LS v referendu nežádá a já už jsem unavený z toho, jak se banda demagogů dohaduje o tom, jestli jí má pan prezident podepsat, nebo ne. Její ratifikací se toho totiž v mém osobním životě mnoho nezmění, jestli vůbec něco, a neočekávám ani žádné dramatické změny v rámci fungování ČR, takže v klidu sedím doma a v duchu si říkám: "Víte, co mi můžete s Lisabonskou smlouvou?"