V pakárně - 24/03/2010

Tak a je to tady. Po dlouhých třech týdnech strávených na chodbě pavilonu 26 jsem se dočkal. Stěhuji se na pavilon 23. Pavilon, který má mezi pacienty PL Bohnice slušné renomé. PCP - Psychiatrické centrum Praha.

Dokonce jsem měl štěstí, a dostal jsem oběd, ačkoliv se mnou počítali teprve na večeři. Prostě paráda. Štěstím jsem celý bez sebe, ještě nevím, že od tohoto oddělení očekávám takřka zázraky, které se samozřejmě konat nebudou, jenže po pěti týdnech strávených na uzavřených odděleních, které jsem dostal nařízený soudně, to prostě svádí k neodůvodněnému očekávání.

Na obhajobu české justice je nutno podotknou, že oněch pět týdnů mi bylo vyměřeno na základě objektivního nálezu a vzhledem k nedobrovolnosti mého pobytu jsem byl ušetřen regulačních poplatků, čímž jsem uspořil zhruba dva tisíce korun.

Celkem jsem si prošel třemi vstupními pohovory. Stejné odpovědi na stejné otázky, vlastně už tu historku umím nazpaměť. Rodinná anamnéza, postnatální a juvenilní enviroment, dlouhodobé čelení toxické psychóze vyvolané nezřízeným hulením marihuany a hašiše. To vše jsem jim znova a znova trpělivě opakoval.

Mám skvělou náladu a tak trochu zapomínám, že ke skutečným oslavám není vůbec žádný důvod. Čeká mě dlouhá a náročná cesta. Budou jí lemovat zdi pavilonu, ale i moji nejbližší přátelé, kteří se rozhodli sdílet se mnou část svého osudu.

Konečně pavilon, kde si smím uvařit svůj oblíbený čaj s mlíkem, tak jako to bylo ve zvyku na otevřeném pavilonu č. 3, kterým jsem přes vánoční období minulého roku doslova a do písmene prolétl jak neřízená střela, a pak už neměl sílu svá morální pochybení napravit, takže jsem na započatou léčbu raději tiše rezignoval.

Je po večeři a já už jen rekapituluji dosavadní zážitky. Ještě si vyprat ponožky a budu připraven k nočnímu klidu. Namátkově jsem z místní knihovničky vybral knihu Stanislava Vávry Mlčenlivá věž. Než půjdu spát, budu ještě chvíli bloumat po chodbě a střídavě si k tomu číst. S tou koncentrací je to čím dál tím horší. Přemýšlím, jestli je to vliv antipsychotik, která užívám, nebo jestli jsem už vážně takhle odvařeném.

Ulehám a přemítám o dnešním dnu ale i o dosavadním životě, který mě dovedl až sem. O gramáži konopí a hašiše, který bych mohl rozdělit mezi větší než malé množství huličů, a ještě by zbylo na špeka pro mrtvý bratry. O svých experimentech s LSD a lysohlávkami. O nechuti přičichnout k pervitinu. I když vím, že se to dalo prožít daleko líp, dneska už nelituju. Tuším, že to byl Schopenauer, kdo prohlásil, že člověk by neměl litovat toho, jak žil, neboť naše chyby jsou důkazem toho, že jsme skutečně žili. Je mi fajn, těším se na nové ráno.