V pakárně 18/04/2010

Vstávám ráno v půl sedmý. Sprcha, snídaně, prášky, ranní rutina. Myji nádobí ze včerejška a před osmou už nemám stání. Vyrážím ven na kolo.  

Jedu na Vítkov. Plocha před památníkem je jako stvořená rannímu divočení. Vítkov – Žižkov – Výhled na Prahu – A když jsi po tahu – Stojí za námahu jít na Vítkov – Čumět na Žižkov, Starý město, Josefov a Malou Stranu – Václavák a Muzeum i Albertov a Prašnou bránu.. Zkouším si rapovat a koukám na starou Prahu, jak se ranní slunce odráží od pražských střech.

Když jedu zpátky vyběhnou proti mně nějací lidé a ženština na mě volá, že tu nesmím jezdit na kole. Poslušně slezu z kola ale nějak se mi to nezdá. Koukám, kde je zákazová cedule, ale nikde nic. Taky by si ve vojenským ústavu mohli dát věci do pořádku, než jejich zaměstnanci začnou řvát na lidi.

Jedu domů a uklízím si v pokoji. V půl desátý píše Káťa, že má depku a je jí zle. Sedám na bus a jedu za ní. Chvíli rozmlouváme o životě a nakonec musí uznat, že na tom není zase tak špatně, jak se jí to občas jeví. Dám si u ní lehkej gáblík a jedu domů. Ty její kluci mi zase dali zabrat, hlava mě třeštila ještě na autobusový zastávce.

Doma ještě lehce pojím a vyrážím za Barčou. Na kole je to z Třebešína na Skalku slabých patnáct minut, ale člověk se zahřeje. Bára ještě spí, takže nerad, ale musím jí nechat vzbudit. Pozvu jí na oběd a ona mě zase večer na večeři. Ta klobáska nebyla marná a celkově nebylo to odpoledne vůbec zlý. Přeci jen jsme se neviděli přes půl roku, tak bylo o čem vyprávět.

Po příchodu na oddělení se ještě jdu podívat za Jahůdkou. Byla u sebe na pavilonu i s tím jejím bídným feťáčkem. Pořád si představuju, jaký by to bylo, kdyby chodila se mnou. Když ona se pořád poškozuje. Ani si nechci představovat kde všude ty jizvy má. Řeže do sebe strašně. Musím si předčíst tu knížku od Andrejky o sebepoškozování, třeba na to získám nějaký náhled.

Ani druhý den propustky nedopadl špatně. Prostě pohoda jazz, akorát bez dlouhého kouře. Ani se mi večer nechce do postele, jak jsem rozlítanej. Nakonec jseJedu na Vítkov. Plocha před památníkem je jako stvořená rannímu divočení. Vítkov – Žižkov – Výhled na Prahu – A když jsi po tahu – Stojí za námahu jít na Vítkov – Čumět na Žižkov, Starý město, Josefov a Malou Stranu – Václavák a Muzeum i Albertov a Prašnou bránu.. Zkouším si rapovat a koukám na starou Prahu, jak se ranní slunce odráží od pražských střech.

Když jedu zpátky vyběhnou proti mně nějací lidé a ženština na mě volá, že tu nesmím jezdit na kole. Poslušně slezu z kola ale nějak se mi to nezdá. Koukám, kde je zákazová cedule, ale nikde nic. Taky by si ve vojenským ústavu mohli dát věci do pořádku, než jejich zaměstnanci začnou řvát na lidi.

Jedu domů a uklízím si v pokoji. V půl desátý píše Káťa, že má depku a je jí zle. Sedám na bus a jedu za ní. Chvíli rozmlouváme o životě a nakonec musí uznat, že na tom není zase tak špatně, jak se jí to občas jeví. Dám si u ní lehkej gáblík a jedu domů. Ty její kluci mi zase dali zabrat, hlava mě třeštila ještě na autobusový zastávce.

Doma ještě lehce pojím a vyrážím za Barčou. Na kole je to z Třebešína na Skalku slabých patnáct minut, ale člověk se zahřeje. Bára ještě spí, takže nerad, ale musím jí nechat vzbudit. Pozvu jí na oběd a ona mě zase večer na večeři. Ta klobáska nebyla marná a celkově nebylo to odpoledne vůbec zlý. Přeci jen jsme se neviděli přes půl roku, tak bylo o čem vyprávět.

Po příchodu na oddělení se ještě jdu podívat za Jahůdkou. Byla u sebe na pavilonu i s tím jejím bídným feťáčkem. Pořád si představuju, jaký by to bylo, kdyby chodila se mnou. Když ona se pořád poškozuje. Ani si nechci představovat kde všude ty jizvy má. Řeže do sebe strašně. Musím si předčíst tu knížku od Andrejky o sebepoškozování, třeba na to získám nějaký náhled.

Ani druhý den propustky nedopadl špatně. Prostě pohoda jazz, akorát bez dlouhého kouře. Ani se mi večer nechce do postele, jak jsem rozlítanej. Nakonec jsem ale usnul  bez problémů.