V pakárně - 17-28/02/10

Nikdy v životě bych nevěřil, že je za potřebí čtyř statných mužů k tomu, aby přikurtovali k posteli jednoho dospělého člověka bez toho, aby mu způsobili újmu na zdraví.

Je ráno. Dochází mi, co že jsem to vlastně včera udělal. Nechal jsem se dobrovolně zbavit svobody. Způsobil jsem, že jsem se zcela v souladu se zákonem ocitl na oddělení pro neklidné pacienty.

Slzy mi stékají po tváři a já si mezi zuby lkám cosi o hloupém Radkovi, který to se svým životem zrovna moc neumí. Spolubydlící z mého pokoje se mě snaží utěšit, ale je to marné. Jsem psychicky na dně. Vyčerpán, sám sebou zostuzen, poražen až na samé dno lidské důstojnosti.

Přichází zřízenec s plastikovou nálevkou, abych odevzdal vzorek moči. Nezajímá mě. To už jsem přeci udělal včera, měli si na to dávat pozor, pokud ho někde prošustrovali. Zřízenec naštvaně odchází.

Zanedlouho přichází doktor s tím, že mi vzhledem k mému duševnímu rozpoložení musí píchnout injekci. Bráním se tím, že svým brekotem nedělám nikomu nic špatného, ale moje argumenty jsou ignorovány. Během chviličky jsem obstoupen čtyřmi zdatnými zřízenci a začíná boj. Nutno konstatovat, že boj předem prohraný, nicméně boj udatný, boj do poslední kapičky síly.

Pevně přikurtován k lůžku a oblouzen injekcí si přemítám o absurditě mé stávající situace. Příchozí lékař mě díky svému neustálému poukazování na mojí nepříčetnost opravdu dovádí k nepříčetnosti, takže mu „nezbývá“, než vítězoslavně odejít s tím, že je vidět, že jsem přikurtován z objektivních důvodů.

Když přichází podruhé, jsem již zcela opojen injekcí, takže si myslím cosi o zadní části zažívacího traktu, a on mě podmínečně odkukrtuje. Když přijde v doprovodu mladé psychiatričky s druhou dávkou, poslušně na ně vystrčím řiť a situace mi nestojí ani za komentář. Jsem v rauši, opojen, spokojen.

Kolem třetí hodiny odpolední si mě vyzvedává doktor Kollár, který, na rozdíl od toho ranního, vypadá aspoň trochu soudně. Popisuji mu mojí situaci stylem: Jsem zasekanej do problémů až po uši, ale ještě pořád se umím tvářit, že si žiju v bezstarostný pohodě. Střídavě jsem promlouval o sobě chvíli v první osobě jednotného čísla, chvíli pak v osobě třetí, abych byl schopen popsat trojjedinost těla, ducha a duše, ale nemám pocit, že jsem u doktora narazil na pochopení.

Pobyt na pavilonu č. 27 se mi od psychiatrického vyšetření v paměti slévá v jeden závojem zastřený okamžik, přesto mi ale pár nejpodstatnějších vzpomínek zbylo.

V první řadě M.S. Schizofrenik, který zde dočasně pobýval a během našeho společného pobytu si mě více než oblíbil. Chodili jsme spolu na kuřárnu, nechával mi dokouřit svoje cigarety..

Malý cikán L.S. z dětského domova, který měl neustále hlad a vážil slabých čtyřicet kilo, a pořád chodil s rukou nastavenou v žádavém gestu..

Mladý sebevrah, kterého zachránili po požití odvaru z tisu červeného a jeho dvanáctiletý chráněnec Zdeněk, který se z Motolské nemocnice dostal na uzavřené oddělení dostal bůhví čím rozhodnutím.

V neděli 28/2/2010 mě ze spánku po obědě vzbudil zřízenec s tím, ať si zabalím věci, že mě přesunují na pavilon 26.