V pakárně - 16/02/10

Je jedno dne či hodiny, neboť jsem se odhodlal ke kroku, který už tak dlouho odkládám. Měl jsem ctnostný záměr s nectnostným člověkem, ale nebyl jsem schopen dobré smlouvy, ni dobrého obchodu s ním uzavřít. Spravedlnost moje byla jeho nespravedlností a pravost jeho měla být zrcadlem nepravého světa. Narovnal jsem jeho cestu, nedbaje jeho vůle, chtěl jsem mu dopřát dobrého, neznaje, že dobré jest pro něj zlem, a zlé jest pro něj dobrem, neb dobrého není schopen. Šel jsem světem s tímto člověkem světem v přeludu o dobrém díle, které s ním vykonám.

Tak a dost! Jsem Já opravdu Já, nebo jsem Já a je On? Snažím se definovat rozhraní svého těla a své duše, ale vychází mi z toho pouze jediné řešení: Něco se mnou není v pořádku a já začínám pociťovat opravdovou bezvýchodnost své životní situace.

Musím se dostat do blázince, ale nevím, jak to navlíknout. Stíhami netrpím a zavolat si pro sebe záchrannou službu kvůli pouhým pochybnostem o smysluplnosti mého bytí na světě považuji za zneužití lékařské péče.

Beru si s sebou z domova pouze 1.900,- korun v hotovosti, telefon a zhruba dva gramy velmi kvalitního hašiše, který mi zbyl po podzimní dovolené na Mallorca a který plánuji vykouřit před tím, než se odhodlám jít na příjem v Psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích, abych byl schopen popsat do detailu své pocity a problémy. Že mi na jeho vykouření už nezbude čas ještě netuším.

Zabouchávám za sebou dveře svého bytu. Nechávám za nimi klíče o bytu, peněženku s doklady a naději, že se do něj ještě kdy vrátím. Je 16. února 2010 zhruba 15:30 odpoledne a já házím vše, co jsem považoval ve svém životě za důležité, za hlavu a jdu se otevřeně přiznat ke svému bláznovství.

Cestou potkávám svojí bytnou. Radostně deklamuji, že se mi pobyt pod její střechou moc líbil, ale že tam už bydlet nebudu. Na překvapený dotaz, co se stalo, odpovídám, že už jsem svobodný a mám všeho dost. To, že mám v bytě kompletní zařízení a ona mi dluží depozit na případně vzniklé škody neřeším. Neřeší to ani ona, neboť jí na takové úvahy nedávám čas. Popřeji jí hezký den a nechávám jí, ať si to přebere jak chce.

Nechávám také vše ostatní na náhodě. Nazdařbůh se vydávám Prahou tramvají číslo 19 s pocitem spokojenosti se sebou samotným, jak mi ta má anabáze pěkně začíná, kochám se pohledem z okna dopravního prostředku a snažím se radovat ze života.

Jak jsem se dostal k proseckému supermarketu Billa Vám už přesně nepovím. Pamatuji si pouze, že jsem jezdil Prahou v devatenáctce sem a tam, a pak si ve Vysočanech naproti galerii Fénix nasedl do autobusu, jehož číslo si už přesně nepamatuji. Možná 155, kdo jste místní, budete vědět, ale tohle v mém příběhu není opravdu důležitá informace.

Důležité je, že v obchodu jsem ztratil veškeré zábrany, které jsem ohledně svého vystupování na veřejnosti ještě měl. Koupil jsem si malý tmavý chléb dalamán, ostravskou klobásu a sherry colu a rozhodl jsem se navečeřet přímo u vchodu do supermarketu.

Po večeři jsem už věděl, že tohle místo je pro dnešní rozhodnutí dostat se jakýmkoliv způsobem do psychiatrické péče takřka ideální. Je tu, na rozdíl od venkovních minusových hodnot, teplo. Obchodní centrum má svojí zavírací dobu a dříve nebo později budu upozorněn, abych ho opustil. Místo, jako stvořené, pro odvoz do blázince.

Nechávám vše náhodě, čas nesleduji. Bavím se tím, že pokukuji po lidech jdoucích za svými nákupy a pak zase ven s taškami plnými potravin. Poté, co mě omrzí i tahle činnost, si pokládám hlavu na výklenek a předstírám nezájem o okolí. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat.

Člen ochranky se mnou zacloumal, až jsem se málem převážil a div, že neupadl. Prý mám jít pryč, tady se spát nesmí.

Nereaguji. Mám už všeho dost. Všech pravidel a norem. Všeho, co nám denně svazuje život na seznam denních povinností. Všech tužeb být přijat za normálního člena společnosti. Dneska mi vlezte klidně všichni na záda. Jsem svobodný člověk, a je mi jedno, co se smí a co nesmí. Sám vím nejlépe, že svou nečinností nikomu neškodím, takže víte co mi s Vaší normalitou šedého průměru můžete..?

Dál už to šlo jako na drátku. Příjezd městských strážníků. Dotazy, jenž jsem nechal bez odpovědi s očima upřenýma do prázdna. Lidé zastavující na své cestě za nákupem s všemi možnými teoriemi o mém momentálním indisponovaném stavu. Příjezd záchranné lékařské služby.

Nereaguji na nic z toho. Vnímám, ale pro dnešek je mi už vše jedno. Jen mé zornice reagují stažením na světlo, když se záchranáři snaží vyšetřit můj zrak malinkým světýlkem připomínajícím tužku.

Mohli byste namítnout cosi o zneužívání lékařské péče, ale víc financí už jsem našemu zdravotnickému systému ušetřit nemohl. Z Proseku je to do Psychiatrické léčebny v Bohnicích, co by kamenem dohodil, a do blázince se prostě jezdí záchrankou. Zvlášť když se člověk cítí naprosto normální, ale chová se jako blázen.

Cestou se v sanitce přeci jen rozhodnu aspoň minimálně spolupracovat tím, že neartikulovaně prozradím své jméno. Tím ovšem jakákoliv další iniciativa končí. Záchranář mě píchne do prstu, aby vyloučil diabetes a prohledám kapsy. Netrvá snad ani pět minut a vůz rychlé záchranné služby zastavuje. Řidič ambulance otvírá zadní dveře a já se nechám bez vůle se dovést na příjem pacientů.

Sklesle vysvětlím doktorce svojí bezvýchodnou situaci. Nevím, jak žít. Nevím, jak naložit se svým životem. Nedokážu žít, zabít se už teprve ne. Během půl hodinky se rozhodne o nadcházejících dlouhých dnech a týdnech zde v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích.

Tři zřízenci mě kamsi vedou a mně se moc nezamlouvá je následovat. Ještě několikrát otočím hlavou směrem k hlavnímu vchodu, ale vždy mě přesvědčí, abych nedělal problémy a nechal se vést dobrovolně.

Ještě pár metrů a jsme tam. Pavilon číslo 27, přízemí. Neklidové oddělení pro muže. Že zde strávím dvanáct neuvěřitelně absurdních dní, ještě nemám potuchu. Zřízenec, který si mě přebírá, prohodí pár slov se svými kolegy. Z krátkého dialogu bylo víc než jasné, že má chuť na jointa, ale postrádá papírek.

Dostávám pokyn, abych se vysvlékl ze svých šatů. Náhražkou za ně dostanu dehonestující pyžamové kalhoty o dvě čísla menší, než bych potřeboval, a nesourodý pyžamový kabátek s jediným knoflíkem u krku. Na oplátku jim načůrám do plastikové nálevky. Bude se testovat hladina omamných látek v mém organismu.

Zřízenec mě odvede na pokoj číslo 2. Kurtů na lůžku si nelze nevšimnout. Než se uložím na postel, ještě několikrát se pokusím prozkoumat chodbu oddělení ve snaze tam odtud odejít. Pokaždé se stejným výsledkem. Jeden ze zřízenců mě dovede zpět na pokoj. Jediné, co mě opravdu rozčiluje, je, že mi bez skrupulí tyká. Nenechám si to od něj líbit a žádám si o trochu taktu. Nevědomě také o injekci na uklidnění, ale na tu ještě dnes večer nedojde. Zřízenec přistoupil na můj požadavek a nadále už mi jen vykal.

Než jsem usnul, ještě jsem ve třetí osobě blábolil cosi o Radkovi, který je neuvěřitelně hloupý a neumí žít. Ani nevím, jak se mi podařilo usnout.