V pakárně - 06/04/2010

Vstávám krátce po šestý. Po dlouhý době si nepamatuju sny. Sprcha, prádlo, čaj.. Vše už se tady stává bezpečnou rutinou, a mě už tu může sotva co rozhodit.

Každý den se učíme něčemu novému. Pro dnešek jsem se utvrdil v poznatku, že po ránu je lepší na nikoho nemluvit. Tuhle zkušenost je třeba ctít, chci-li si užít relativně spokojený zbytek života.

Cvičení s rehabilitační sestrou bylo dneska pod psa. Ta ženská je nezdolný stvoření a my, pacienti, jsme její obětí, vystaveni napospas její ambici být trýznitelkou našich těl. Po pětatřiceti minutách, jsem se z tělocvičny potácel jako hadrový panák. Ta čtyřdenní pauza od tělocviku mě rozhodně nevyhovuje. S každým dnem, kdy se cvičí, je to cvičení snesitelnější, takže jsem zvědavej na zejtřek.

Čekání na primářskou vizitu je nekonečné. Přecházím nervózně po pokoji sem tam a srkám horký čaj.

Po obědě se procházím po venku. Zašel jsem si na centrálku vyrobit si svíčku. Dobře jsem si tam pokecal s terapeutem.

Po svačině jsme se vydali s Eliškou, Jarkou a Pavlem do kolony. Potkal jsem se tam Ivou. Vezme si na mě telefoní číslo od Jany, a někdy spolu vyrazíme na ven.

Večerní sezení se sestrou patronkou přerušila sama sestra. Byl jsem unavenej a moje apatie jí zjevně nešla dohromady k našemu pohovoru.