V pakárně - 01/04/2010

Aprílové ráno. Ten sen, ze kterého jsem se probudil už v půl páté ráno, byl zase tak divný. Mravenci, kteří se k nám šíří z Asie. Titěrný hemživý hmyz s notnou dávkou kyseliny mravenčí v kusadlech. Holka, kterou jsem zachránil před utopením, a ona se pak na oplátku na mě naštvala, protože se mylně domnívala, že zachraňuje ona mě. Žahavé medůzy obřích rozměrů, naplavené mořem na pláž, na které jsem trávil svůj čas. Obří plovoucí houby, které jsem na poslední chvíli zahlédl z okna jedoucího vlaku. Pak jsem tu absurditu nebyl ochoten dál snášet a probudil jsem se.

Na vizitě mi to dnes moc nešlo. Proč se vlastně pořád ptají na ty hlasy? Už tak dlouho jsou mi ukradený, proč to ty lišáky doktory tak zajímá? Všechny dotazy na hlasy jsem dnes odbýval do autu, jak jsem jen mohl. Když vyšla na chodbu, zaslechl jsem, jak za dveřmi medikům, kteří se vizity zúčastnili, že takhle vypadá člověk po dvou gramech skunka užívaného od patnácti let a že by se divila, když bych nic neslyšel. Tedy, nic proti té věkové hranici, ale skunky jsem začal pravidelně užívat až v devatenácti a do dvou gramů to mělo daleko. To, že jsem končil na dvou gramech marockého hašiše, je ale otázka jiná.

Po obědě jsem vyrazil s Eliškou do pavilonu centrální terapie. Ještě chvíli jsem se zabýval svým keramickým výtvorem, a pak jsem se s Eliškou usadil v textilní dílně. Eliška háčkovala z vlny výrazných barev jakési taštičky, já jen tak střihal z molitanu malé kostičky na výplň do polštářků a hraček.

Po příchodu na oddělení mi Jarka radostně hlásí, že už přinesli loupáky a je tam i kafe. Jaká z měna od chvíle, kdy jsem jí potkal poprvé. Ptala se mě, co se stane, když bude odmítat stravu, a několik dní nic nejedla.

Ládík mi konečně donesl ten internet. Kvapně jsem mu ukázal část léčebny a pospíchal za doktorkou na pravidelný týdenní pohovor. Výsledek hovoru není překvapující. Svý problémy mám z vyhulenosti a pustí mě zhruba za dva týdny. Možná se pro mě najde místo na denním stacionáři.

Krátce po šesté hodině vyrážíme s Eliškou na Literární večer v Páté koloně. Před odchodem zpět na oddělení jsem vylezl na chodbu. Vylezla ven a já s úsměvem konstatuji, že program ještě neskončil. Opáčila, že jde za mnou. Řekla mi, že se jmenuje Ester a já jí požádal o telefonní číslo.

S pátou kolonou v týlu

Letět na motýlu