Španělská diplomacie na Gibraltaru: "Como estamos, vecinos?"

Poprvé za 300 let navštívil španělský ministr zahraničí Gibraltar. Miguel Ángel Moratinos sklidil za setkání s gibraltarským guvernérem Peterem Caruanou od členů opoziční Lidové Strany ostrou kritiku a obvinění z historické zrady, zavedení nebezpečného precedentu a symbolického uznání britské svrchovanosti na Gibraltaru.

A los trabajadores en Gibraltarautor blogu

O co vlastně v letitém sporu Velké Británie a Španělska o Gibraltar jde a jaká je situace na Peňónu dnes?

Britové obsadili Gibraltar v roce 1704 během války o španělské dědictví a proměnili ho v takřka nedobytnou pevnost. Teprve během druhé světové války připustil Winston Churchill při jednání se španělským generálem Franciscem Francem podstoupení Gibraltaru Španělsku po skončení války výměnou za nevměšování se Španělska do válečných operací odehrávajících se na skále.

Když válka skončila, Británie Churchillův ústní závazek neuznala a Franco vyhlásil v roce 1969 blokádu Gibraltaru, která trvala až do roku 1982. Tato blokáda znamenala pro obyvatele skály odříznutí od životně důležitých potravin, elektrického proudu a plynu, což zejména zpočátku způsobilo velké komplikace a několik úmrtí v místní nemocnici. Dále zavinila i dlouhé odloučení od členů rodin, nacházejících se tou dobou na pevnině. Ze skály se lidé dostali pouze po moři nebo letecky a z tohoto období pramení ona nenávist a přehlíživost obyvatel Gibraltaru ke svým španělským sousedům.

Dnes je Gibraltar jedno z nejmenších měst na světě, které se může pochlubit tak rozvinutou infrastrukturou jako je přítomnost letiště, přístavu, městské hromadné dopravy a lanovky.

Za svůj rozkvět vděčí Gibraltar své daňové politice, bankovnictví, turismu, ilegálnímu obchodu s tabákem i alkoholem a pašování narkotik do Evropy. Z vlastní zkušenosti vím, že obchodem s tabákem a drogami se zabývá velká část populace a prakticky na Gibraltaru není rodiny, které by se tento ilegální obchod finančně nedotýkal.

Contrabando nebo smugling, chcete-li, je také jeden z hlavních důvodů, proč se Španělsko ani po tři sta letech odloučení "svého" Gibraltaru nevzdalo. Veškeré jeho snahy stran mezinárodní politiky zatím totiž fatálně selhávají snad vyjma obchodu s nezdaněným tabákem, jehož potírání pomohl zčásti nový tabákový zákon, zakazující prodej cigaret jinak, než ve státem certifikovaných stáncích a automatech, a zčásti pak čím dál tím nižší kurz libry vůči euru, takže se již brzy přestane vyplácet úplně.

Tak jak tak, obyvatelé Gibraltaru se nebudou nikdy chtít připojit zpátky ke Španělskému království a čím dál tím častěji se dokonce ozývají hlasy vyzývající k odtržení od Velké Británie a vyhlášení nezávislosti.

Úvahy o tom, jestli se tak stane ještě nejsou na pořadu dne, ale jisté je jedno. Gibraltar žije s jihem Andalúzie ve spořádané symbióze, kdy jejich obyvatelé nalézají to, čeho se jim na vlastním území nedostává. Janitos, jak se jim také nezřídka ve Španělsku přezdívá, těží z možnosti volně nakupovat španělské pozemky a nemovitosti, kam si mohou odjet každý víkend odpočinout od své rušné a dopravou věčně ucpané skály. Španělé zase nacházejí na Gibraltaru dobře placenou práci, které je tam široká nabídka.

Dokud budou mít tito "gastarbaiteři" hned naproti španělsko - gibraltarské hranici svůj oslavný pomník, je, myslím, zcela nepatřičné nazývat pokus o navázání diplomatických styků zradou. Je to spíše k místnímu koloritu patřící populistická rétorika, které Španělé sice rádi naslouchají, ale vyvozovat závěry bychom z ní neměli.