Slyšíte to ticho? Hrobové ticho, ticho po pěšině, ticho o tiché vodě..? Že nevíte o čem mluvím? Samozřejmě, že ne. Řebíček odmítá vysvětlit, jak přišel ke čtvrtmiliardě za akcie firmy Viamont, byl titulek článku na i-DNES.cz ze dne 24. února 2009. Od té doby uplynulo přes dva měsíce a celá kauza vyprchala jaksi do ztracena.
Sám Aleš Řebíček se k faktu, že zinkasoval za třetinový podíl ve Viamontu 260 milionů korun vyjádřil stroze jedinou esemeskou: "Nemám důvod ani potřebu k přiznání říci cokoliv navíc."
Bodejť ne, to by se do toho nakonec mohl pěkně zamotat. Vždyť ještě v září 2006 jako čerstvě jmenovaný ministr dopravy v Topolánkově vládě uváděl, že to byly řádově desítky miliónů korun. Bez souhlasu kupujícího však odmítal sdělit podrobnosti.
Když se zhruba před rokem spekulovalo o tom, že během Řebíčkovo ministrování získal Viamont několikanásobně větší státní zakázky, než před jeho nástupem na ministerstvo, stavěl se k tomu Řebíček velice rezervovaně. Na výběrová řízení prý prakticky jako ministr neměl žádný vliv.
Cítíte to? Smrádek ale teplíčko, říkalo se občas, když už byl prd venku. Teplíčko Řebíčkových miliónů a smrad střetu zájmů okolo nich už ale nevypadá na nevinný pšouk. Ve standardní demokracii by to zavánělo, odpuste mi ten výraz, spíš pořádným průserem.
Ne však v České republice. Ono to totiž opravdu není nic proti ničemu, natožpak proti zákonu, když se vysoký ústavní činitel, popř. jakákoliv jiná osoba veřejného zájmu, schovává při svých neprůhledných machinacích za obchodní tajemství. Žádný právní předpis jim totiž nenařizuje veřejně deklarovat své současné a minulé obchodní a vztahy a nezbývá, než konstatovat, že dokud takový zákon nebude schválen, budeme čas od času svědky takovýchto zázračných zbohatnutí ve veřejné sféře.
A propos, to mi připomíná. Expremiér Stanislav Gross nedávno oznámil, že se stále necítí do starého železa a možná to s tou politikou ještě jednou zkusí. Že by se s příslušným zákonem čekalo na něj?
