Protilisabonské panoptikum města pražského, aneb brusle je průser..

O demonstraci Den nezávislosti, pořádané občanskou iniciativou D.O.S.T., jsem se dozvěděl díky linku uveřejněném v diskuzi pod článkem "Sudetští Němci chtějí, aby Merkelová odmítla Klausovu výjimku" na iDNES.cz.

Na pozvánce k Pochodu na obranu svobody a státní suverenity stálo, že svou účastí opět odmítneme diktát Lisabonské smlouvy a vyjádříme podporu odvážnému a pevnému postoji prezidenta republiky v této věci.

Jakkoliv už dávno nejsem příznivcem demonstrací za cokoliv, neboť aplikovanou svobodu slova v éře vládnoucích garnitur s hroší kůží pokládám za činnost spíše frustrující a člověka s minimální dávkou seberespektu nehodnou, ne-li rovnou dehonestující, rozhodl jsem se protentokrát od svých zásad upustit a výjimečně se této demonstrace zúčastnit aspoň v roli pozorovatele. Konec konců se s názory pořadatelů akce více méně shoduji, takže by mi odpolední procházka historickým centrem Prahy neměla činit potíže.

Na Malostranské náměstí jsem dorazil směrem od Újezdu krátce po patnácté hodině, na kterou byl sraz účastníků demonstrace svolán. Na tramvajovém nástupišti se tísnil dav zhruba sedmdesáti demonstrantů a další postávali opodál před Kaiserštejnským palácem. Část demonstrujících třímala v rukách rozličné transparenty, z nich byly nejpatrnější ty s hlavičkou Strany svobodných občanů, a z davu čnělo také několik státních vlajek České republiky. Snad nejroztomileji působil modrý prapor, v němž byly žluté hvězdy parodovány ovcemi téže barvy. Z hloubi davu kdosi řečnil, ale vlivem nepříliš kvalitního ozvučení mu nebylo rozumět slova. Před čtvrt na čtyři dali organizátoři pokyn, skupinka asi sto padesáti demonstrantů se vydává Mosteckou ulicí směrem ke Karlovu mostu a davem zaznívají první pokusy o skandování politicky laděných hesel.

"Ať žije Klaus!", opakují první nadšenci a mě chvílemi připadá, že místo toho slyším zkomolené: "Ať žije chaos!" Mám z významu toho, co slyším lehce tísnivý pocit a ještě netuším, že se dnes s tímto akustickým jevem zkomolené ozvěny se v pražských křivolakých uličkách potkám ještě mnohokrát.

"Svobodu, svobodu!", skandují lidé nadšeně a já si přemítám pro sebe, že kdyby tu svoboda nebyla, sotva bychom se tu mohli takhle beztrestně promenádovat a vyřvávat jako na lesy.

Po té, co jsme došli na Karlův most, dav se ztišil. Místo, kde je i bez demonstrace většinou hlava na hlavě a kudy se právě v těchto měsících musí z důvodu rekonstrukce procházet po zúžené straně, se zjevně nehodí k halasnému pokřikování. Do toho tichého šveholení vyhrává mostecký harmonikář na svůj akordeon zřejmě z hecu Beethovenovu Ódu na radost - neoficiální hymnu Evropské unie. Musím se jeho rýpnutí od srdce zasmát a na okamžik mě napadá, jestli za tím není právě genius loci stavby, kterou nechal postavit národem uctívaný panovník evropského formátu, že demonstrující tak nápadně zklidnili, ale to už procházím okolo prodavače suvenýrů, který svému kolegovi se zaujetím vypráví jakýsi vtípek o národu, co ztratil své království a sám sebe prodal do otroctví a úvahy o proevropsky zaměřeném geniu loci pouštím z hlavy.

Když opouštíme Karlův most, zní zleva z prostoru před kostelem Svatého Františka z Assisi na Křížovnickém náměstí rakouská císařská hymna: "Zachovej nám Hospodine císaře a naší zem.." Jde o demonstraci recesně působících nadšenců za obnovu Českého království, jen transparent s heslem: "Český stát nevznikl v roce 1918", dává tušit, že tito demonstrující monarchisté to se svým bojem také myslí smrtelně vážně.

Pod dozorem několika policistů zahýbáme doprava a po zhruba sto metrech doleva do Anenské ulice. Dav se zvolna probírá ze své letargie a skanduje heslo: "Samostatný stan!" Po chvilce uvažování, kdo že to s kým nechce spát v jednom stanu, mi dochází, že se jedná o samostatný stát, na kterém účastníkům demonstrace tolik záleží.

Z Anenského náměstí se od Divadla Na Zábradlí několikrát za sebou ozve výkřik: "Kikina!" Pravděpodobně jeden z umělců souboru DNZ tím naráží na prezidentovu údajnou homosexuální orientaci.

Poté, co zahneme do Liliové ulice se nad hlavami demonstrantů několikrát ozve: "Hanba! Fuj!" Chvíli jsem se musel pátravě rozhlížet, než jsem v okně v prvním patře zaregistroval prošedivělou hlavu znechucené důchodkyně.

Na Betlémském náměstí postává před vchodem číšník restaurace U Plebana a láká demonstranty k sobě do podniku: "Pojďte radši na kafe nebo na panáka a nedělejte tu ze sebe jitrnice." Nikdo se ani neohlédne a číšník znechuceně zaleze zpátky do poloprázdného lokálu.

Dav znova načerpá novou inspiraci a ulicemi starého města se rozezní nové heslo: "Brusle to je průser!" Za protisportovně zaměřeným sloganem tuším podle intenzity a přízvuku národovecky laděnou část demonstrantů, načež mi vzápětí dojde, že průser je Brusel.

Na heslo "Nechceme Lisabon!" kontroval jakýsi provokatér kráčející za kordonem výkřikem: "Chceme Moskvu!" Kdosi z demonstrantů mu pohotově opáčil, ať tam tedy jde a dav se jal skandovat slogan: "Češi pojďte s námi!"

V okamžiku, kdy se demonstrující ubírali z Uhelného trhu Perlovou ulicí na Jungmannovo náměstí, měl jsem na chvilku pocit, že skandují heslo: "Ať žije klaun!", a jen okolnosti celé akce mě přivedly k poznání, že ve skutečnosti šlo o příjmení pana prezidenta.

Na Jungmannově náměstí se dav zastavil a lidé se rozestoupili kolem pomníku Josefa Jungmanna v očekávání projevů nejvýznačnějších leaderů demonstrace. Působila-li do té doby celá akce vzhledem k počtu účastníků úsměvným dojmem, závěrečné vystoupení několika málo řečníků její smysl zcela devalvovala.

Pominu-li okolnost, že někteří z řečníků, měli k přednesu veřejného projevu jen velmi malé předpoklady, musím konstatovat, že se organizátorům demonstrace naprosto nepodařilo akci zajistit audio technikou. Při projevu Jany Bobošíkové, ve kterém žádala Václava Klause, aby Lisabonskou smlouvu nepodepisoval, působila díky nedostatečnému ozvučení její snaha o plamenný projev až hystericky. Ostatní řečníky pak takřka nebylo slyšet.

Co dodat? V Bruselu se zřejmě potrhají smíchy, až k nim dorazí zprávy o sto padesáti členném pražském protilisabonském happeningu, kladoucího si za úkol podpořit prezidenta desetimilionové země. Mně samotnému přišly jeho okolnosti zábavné. Škoda jen, že se jedná o tak závažné a bezprecedentní téma, mohli bychom jednou svého nezájmu hořce litovat.