Pane Šafře, už se proberte z Vašeho politického diletantismu!

Jako dlouhodobý čtenář a fanoušek časopisu Reflex nemohu déle mlčet ke snahám jeho šéfredaktora Pavla Šafra podbízet čtenářům svoje scestné politické názory a postoje.

Od té doby, kdy se pan Šafr stal šéfredaktorem Reflexu, se snaží prezentovat jako vzor společenské morálky. Reflex se silně zpolitizoval, což by nebylo nic proti ničemu, ale šéfredaktorova snaha vnucovat čtenářům politickou orientaci, o které se domnívá, že je to ta jediná správná, mi poslední dobou připadá čím dál tím povrchnější a směšnější.

Co o panu Šafrovi za tu krátkou dobu jeho působení víme? Bezpochyby je to člověk vysokého morálního kreditu a muž pevných postojů, což prokazuje týden co týden ve svých editorialech.

Je to člověk, který vytrvale stíhá nevybíravou kritikou Jiřího Paroubka za jeho neomalené politické manévrování mezi populismem a pragmatismem. Člověk, který se netají svojí antipatií k Václavu Klausovi a třeba také člověk, který připisuje Edvardovi Benešovi vinu za zpustnutí československého pohraničí.

Pan Šafr promine, ale páně Paroubkovi se dneska směje snad každý rozumně uvažující člověk. Snaha o zpochybnění kompetentnosti hlavy státu v sobě sotva dokáže skrýt osobní antipatie a ještě jsem nezaznamenal, že by se s Klausem pustil do argumentace na akademické úrovni, totiž že by se nějak pokusil racionálně vyvrátit prezidentovy postoje. Ohledně otázky odsunu sudetských němců a Benešových dekretů pak lze s jistotou prohlásit, že je pan šéfredaktor zcela mimo mísu. Společenské nálady v poválečném Československu byly tím posledním z řady racionálních argumentů pro odsun. Velmi pravděpodobně se tím zabránilo dalšímu krveprolití.

Co mě však irituje nejvíce, je Šafrovo zarputilé tažení proti komunismu, jakožto hlavnímu ohrožujícímu faktoru české demokracie. Nechci zde obhajovat postoje Václava Bělohradského, ale v jednom se tento levicový filozof blíží pravdě. Komunismus nepřišel do naší společnosti pouze odkudsi z vnějšku a nastolení komunistické diktatury souviselo také s tím (pomineme-li světové uspořádání po druhé světové válce), jak se ve společnosti vládlo.

Nebezpečím pro naši demokracii tudíž nejsou nedemokratické ideje a k totalitnímu vládnutí inklinující politická uskupení. Největším nebezpečím pro demokracii v současnosti jsou samotní demokratičtí politici, jejich arogance a čím dál tím neprůhlednější lobbyismus a klientelismus. Situace, kdy už není jasné, do jaké míry je kapitál provázán s vrchními kádry politických stran a tudíž si nemůžeme být jisti, kdo zemi vlastně ve skutečnosti řídí.

Takový stav věcí veřejných ve svém důsledku přivádí frustrovaného voliče k sympatizování s extremismem. Připočteme-li ke zdejší politické kultuře nad našimi hlavami stále ještě vznášející se Damoklův meč hospodářské krize, či dlouhodobě neřešené otázky národnostních menšin, nebudeme mít jednou důvod být překvapeni, až nám do parlamentu napochoduje v plné slávě organizace typu DS.

Z tohoto pohledu vnímám Pavla Šafra se svou snahou o zviditelnění svých moralizujících postojů jako lékaře, který se snaží léčit pacientovi kožní vyrážku, ale krevním oběhem už kolují metastáze rakoviny.

Pryč už jsou doby poetických a do podstaty věcí zahloubaných editorialů páně Bílka a pan Šafr by si měl konečně uvědomit, že je šéfredaktorem velmi vlivného plátku, který čtou zejména lidé nelhostejní k osudu naší země. Pokud chce i nadále upozorňovat na společenské nešvary, měl by se zaměřit na problémy, které naši demokratickou společnost zabíjí, na svědivou vyrážku stačí předepsat pudr v podobě Zeleného Raula.