Odchod

Radši jsem se měl ještě jednou přesvědčit, že data, která jsem vytiskl na papír, jsou úplná a správná. Radši jsem měl zbystřit hned po prvním náznaku nevole v hlasu onoho nesympatického, lehce arogantního klienta. Bezstarostnost poslední šichty ve firmě mnou však nebezpečně prostoupila až do morku kostí a já, sebejistý a nadutý, vydal jsem se na svojí další krasojízdu po tenkém ledě, jehož nebezpečí jsem si pramálo uvědomoval.

Udyndán sladkou představou, že se pod tím tenkým ledem skrývají vlastně jen dlažební kostky chodníku nezaměstnanosti a já ty kočičí hlavy dlažek pocítím už brzy tak jak tak, neodpustil jsem si svůj pichlavě povýšený tón hlasu při konverzaci se zákazníkem. 

Když jsem přišel na to, že jsem se ve své zaslepenosti nejapně mýlil a můj protějšek, ať už jakkoliv nepříjemný člověk, měl celou dobu pravdu, na taktní urovnání celé záležitosti bylo pozdě. 

Radši jsem se měl kousnout do jazyka, když mi host mojí omluvu omlátil o držtičku s tím, že ho pramálo zajímá a že si zítra přijde říct o omluvu managerovi, ale to už toho na mojí horkou hlavu bylo asi trochu moc.. Moc..?  

Moc si s toho trapnýho výstupu nepamatuji. Degradoval jsem toho pána na boxovací pytel své podrážděné mysli. Řval jsem na něj jako smyslů zbavenej a v jednom okamžiku naše obličeje dělila jen nepatrná vzdálenost, to když jsem se výhrůžně opřel o přepážku recepce, abych měl ke klientovi blíž a jemu neuniklo ani slovíčko mých zdrcujících argumentů.

Radši jsem se na něj měl usmát, nabídnout mu formulář výmluvně nazvaný 60 seconds for improvement, přidat prospekt sítě hotelů, přihodit reklamní letáček, zazdít to vizitkou manažerky a popřát hodně štěstí. Místo toho jsem si dal záležet, aby pochopil, že přestane být mým hostem dřív, než zítra znechucen projde hotelovou branou s předsevzetím, že sem už teda víckrát ne!  

Ještě ke všemu jsem ten den zaučoval novou kolegyni. Těžko říct, zda jsem zachránil situaci pohotovou poznámkou o názorném příkladu, jak se nikdy a za žádných okolností nechovat ke klientovi.  

Vlastně ani netuším, co mě k tomu vedlo, chtělo by se říct, ale nějak už to člověku po bůhví kolikátým excesu nejde přes pysky. Do práce jsem ten den šel s těmi nejlepšími úmysly a těžko by mě napadlo, že to dopadne takovým fiaskem.