O demokracii, svobodě slova, Masarykovi a KSČ

Demokracie – vláda lidu. V průběhu historie měnila demokracie svojí podobu, a to vždy v souladu s platnými společenskými normami. V antickém Řecku rozhodovali o správě věcí veřejných pouze svobodní muži s občanstvím městského státu praktikováním přímé demokracie. V USA to byly od konce 18. století i první ženy, které se mohly podílet společně se svobodnými muži na výkonu zastupitelské demokracie. Ve výčtu historických mutací demokracie bych mohl pokračovat dál a dál, to však není smyslem tohoto textu.

Ve svých minulých článcích jsem se zabýval úvahou o budoucí možné nutnosti omezit volební právo sociálně slabých spoluobčanů do té míry, aby se zamezilo zneužití jejich bezvýchodné situace populistickými politickými subjekty typu ČSSD a KSČM na úkor státního rozpočtu. Dostalo se mi obvinění z totalitního smýšlení, nerespektování demokratických zásad, šíření myšlenek omezujících práva a svobodu spoluobčanů a nálepek Stalina či Hitlera.

Proti takovýmto demagogickým obviněním se ale musím důrazně ohradit. Chápu totiž demokracii jako pluralitní systém ctící veřejnou diskuzi o správě věcí veřejných a společnost respektující právo na svobodu slova. Požadavek, návrh, či prostá úvaha o změně zákona, byť by to byl zákon ústavní, je tudíž naprosto legitimní právo každého občana vyspělé demokracie.

Budeme-li se pídit po základních principech demokracie, zjistíme, že to jsou tyto:

• 
  Držitelem moci jsou dohodnutým způsobem zástupci většiny.
• 
  Periodické volby.
• 
  Povinnost odevzdat moc nejpozději po ukončení volebního období.
• 
  Nezaměnitelnost maximální délky volebního období.
• 
  Ochrana politických menšin a jednotlivců.

Z tohoto hlediska tedy v demokracii nikdy nešlo o aplikaci všeobecného volebního práva, ale volební právo se přizpůsobovalo společenským potřebám a smýšlení většiny. Důvodem demokracie tedy není záměr umožnit rozhodování všem zúčastněním, ale znemožnění uchopení moci jedince, či skupiny obyvatel na neomezeně dlouhou dobu.

Na závěr si neodpustím jeden historický postřeh. Když Masaryk v průběhu první světové války s hrstkou svých spojenců v exilu dojednávali vznik samostatného Československa, činil tak z pravomoci jediného poslance svojí vlastní Realistické strany v národní radě. Z hlediska demokratických ideálů tedy neměl absolutně žádný mandát od občanů, o jejichž novém státním občanství rozhodoval, a přesto stál u zrodu poměrně solidního demokratického zřízení. Oproti tomu KSČ měla po volbách v roce 1946 od voličů poměrně silný mandát k rozhodování o budoucnosti republiky, a kam to všechno vedlo, už tu popisovat nemusím.